Zbývaly mu jen týdny života, pak dostal nová játra. I po pětatřiceti letech je ve skvělé formě

Má čtyři děti, osm vnoučat a také transplantovaná játra. Josef Mynář z Tišnova byl prvním pacientem v Československu, který takovou operaci podstoupil.

Ač mu letos bude 72 let, oslavil na začátku února také pětatřicáté narozeniny. Josef Mynář z Tišnova byl v roce 1983 prvním pacientem v Československu, kterému byla transplantována játra.

0:00
/
0:00

Zároveň je i nejdéle žijícím pacientem po transplantaci jater v Evropě. Málokdo by při pohledu na něj hádal, že v lednu 1983 uslyšel od lékařů zdrcující diagnózu.

„Měl jsem uvnitř jater tříkilový nádor. Zkoumalo se, zda je možné provést resekci, ale přišli na to, že to možné není, nádor byl příliš velký,“ vzpomíná celoživotní sportovec Josef Mynář.

To byla pro otce tří malých dětí, který nikdy žádné zdravotní potíže neměl, obrovská rána. Výhled nebyl nijak dobrý. Lékaři odhadovali, že bude žít maximálně několik týdnů.

Situaci zvrátila šťastná shoda okolností. „V té době byl tým profesora Vladimíra Kořístka u konce s výzkumem, takže mě přeložili do Nemocnice u Svaté Anny na oddělení k doktorovi Janu Černému a tam mi řekli o možnosti transplantace,“ vypráví.

Neváhal ani minutu a na operaci kývl. „Najednou svitla naděje a já se jí chytil. Jiná možnost nebyla,“ dodává.

Na 2. únor 1983 se pamatuje velmi živě. „Byl to neuvěřitelně krásný den, svítilo sluníčko, nikde ani mráček. Když jsem na nádvoří nemocnice vystupoval ze sanitky a díval se na to sluníčko, říkal jsem si, jestli ho ještě někdy uvidím. Ale pak se ze dveří vyřítil asistent Černý, plášť za ním vlál jako vždycky, a já věděl, že to dopadne dobře. Ta tíha, která na mě ležela, ze mě spadla.“

Kdo trochu nezlobí, není zdravý

Žádné špatné vzpomínky nemá ani na chvíle po probuzení z narkózy. „Než jsem se úplně probral, tak jsem trošičku zlobil. Nečekal jsem, že ze mě budou koukat různé hadice. Překážely mi, tak jsem za ně tahal. Sestřička vyhrožovala, že mě přiváže. Ale pak jsem se úplně probral a už to bylo dobré,“ popisuje chvíle po zásadní operaci.

Ve svých aktivitách ani po transplantaci nepolevil. Už před onemocněním byl aktivním sportovcem, věnoval se vzpírání. A pár měsíců o operaci už posiloval a cvičil. I když lékaři ho varovali, že víc než 25 kilogramů by zdvihat neměl, postupně se vytrénoval tak, že zvedl i dvojnásobek.

„Když jsem navážel krmení do krmelců, kterých mám na Klucanině pět, tak šla ta padesátka na rameno. Tedy dokud to šlo. Teď už to tolik není,“ dodává smířlivě otec čtyř dětí a osmi vnoučat.

Jeho vitalitu a optimismus by mu mohli závidět mnozí o desítku let mladší. „Nabíjí mě příroda. Každé ráno jsem hodinu nebo hodinu a půl v lese. A lidi, které mám rád, včetně dětí a vnoučat, ti na mě dobře působí,“ prozrazuje.

Všem, kdo se chystají na nějaký podobně závažný lékařský zákrok, jako kdysi on, vzkazuje: „Neztrácejte naději a udržte si kladný přístup.“

A dodává: „Nepovažuji se za pacienta. Každý uzdravený člověk, který občas nezlobí, není zdravý.“