Všímejte si světla, běžte se projít ven – nejlépe ve zlaté hodince, doporučuje fotografka

Před 30 lety poprvé mluvila na mikrofon, teď ale raději drží v ruce fotoaparát a vyjadřuje se prostřednictvím svých snímků. „Když jsem začala pracovat v rozhlase, jako PR managerka jsem pracovala s ‚obrázky‘, pořád mě práce s mluveným slovem přitahovala, takže jsem začala točit dokumenty.“

Čtěte také

Obytné Avie jako láska i životní styl. Příběh o svobodě, nadšení a výhodách pomalého cestování

Jejím velkým koníčkem se stala láska k obytné Avii a celý životní styl spojený s takzvaným pomalým cestováním a proto také vznikl radiodokument nazvaný Pane, já se kochám, který byl nejen o příběhu jejich rodiny, ale také o národním kutilství a lásce k dobrodružství – natáčela jej mimo jiné i na srazech aviáků, tedy lidí, kteří jezdí, mnohdy už desítky let, v obytných Aviích.

„Na srazech jsem nahrála hodiny a hodiny mluvení, pak byla práce to celé zkrátit a vymazat hodně natočeného materiálu, naštěstí mám skvělé spolupracovníky, je za tím spousta hodin práce.“

Krušné momenty se záchranou

V obytné Avii prožila své dětství a tatínek jí ji předal, když mu bylo 76 let, i když původně myslel, že už s autem nikdo jezdit nebude.

Tento životní styl se snaží předávat i svým třem dětem a celá rodina takto společně cestuje, ne vždy je ale vše zalité sluncem. „Přejížděli jsme Krušné hory cestou do Německa, Avie v kopcích přestávala táhnout, zatáhlo se, blížila se bouřka, děti už usínaly. A my jsme věděli, že nesmíme zastavit, protože by se auto už nerozjelo a protože jezdíme po malých bočních silničkách, tak šance, že někdo pojede kolem a pomůže, byla mizivá. I v této chvíli nám pomohla soudržnost skupiny, napsali jsme ostatním ‚aviákům‘ a ti nám poradili a na dálku pomohli,“ vypráví Eva Melo Cacková.

Eva miluje cestování po naší vlasti, oblíbené destinace mají s rodinou nejen na jižní Moravě. „Na takových cestách ráda fotím, často si beru stativ a chodím na zlatou hodinku, to je nejkrásnější světlo – je to první a poslední hodina slunečního svitu, to mají fotografové nejraději.“

Její nejstarší desetiletá dcera ji už následuje, focení ji také začíná bavit: „Opakuji i dětem ve fotokroužku, které učím, že je nejdůležitější, kterou fotku vybrat, kterou vyhodit – proč to fotí, co tím chtějí říct, to je podstatné.“

K fotografování vede v kurzech i dospělé nebo třeba maminky. „Vzhledem k tomu že jsem byla dlouhá léta na mateřské dovolené se svými dětmi, vím, jak to může být náročný stereotyp. Jedno z témat jsem proto pojmenovala ‚chvíle na zabití‘, která vzniká v okamžiku, kdy byste nejraději svoje dítě uškrtili. Pak je dobré poodstoupit a tento okamžik vyfotit. A vznikly z toho nádherné fotky! Přetransformujete tu strašnou situaci do něčeho kreativního, a když vidíte, že ostatní matky zažívají něco podobného, tak to má terapeutický účinek.“

Jak vzniká rozhlasový dokument? Do čeho zapojila 50 dalších fotografů během pandemie a co ji samotnou inspiruje? Odpovědi na tyto i další otázky uslyšíte v rozhovoru Jany Kobylinské.