Večer s dechovou legendou: Jan Slabák
Do studia dorazil fenomén moravské dechovky Jan Slabák. Zeptáme se ho na filharmonii, na psaní melodií i Moravanku.
Seznámení s trumpetou byla náhoda. Jako malý kluk se dostal do školy k Josefu Frýbortovi – ten měl na stěně pověšenou trumpetu, která se malému Jendovi na pohled ohromně líbila, a tak z toho byla láska na první pohled a celý život.
Frýbort hned pochopil, že je v Janu Slabákovi velký hudební talent. „Prý jsem uměl hezky zpívat, ale já o tom nic nevím,“ říká s úsměvem Slabák.
Nicméně to, že hned na první dobrou vyloudil na trumpetu skoro čistý tón, utvrdilo Josefa Frýborta v tom, že se má Janovi věnovat. Pak už byla jen otázka času, kdy se jeho životní cesta stočí směrem na brněnskou konzervatoř. Maminka Jana Slabáka z toho nebyla nadšená: „Když jsem se dostal na konzervatoř, tak maminka říkala, že muzikanti pijí a jsou samý ženský!“
V Brně na škole si ho vyhlédl o něco starší Jaromír Hnilička, který Jana Slabáka posílal na záskoky do orchestru Gustava Broma. Sám pan kapelník mu dokonce chtěl nabídnout místo v orchestru. Ale to už byl Jan Slabák rozhodnutý, že půjde cestou své kapely. První snímky Moravanky natočil na konci roku 1971 v brněnském rozhlase. Ač ho mohl Brom brát jako konkurenci, tak stál vlastně za úspěchem Moravanky – teda spíš paní Bromová.
Jak k tomu došlo? To si poslechněte v záznamu pořadu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
