Dobromila Atalovičov|ZZA PRVNI DRAVIM VAS MILY MODERATORE A VSECHNY NA PRIJMU MOJE KOLO CEKA V GARAZI MNELA JSEM NESTASTNOU HAVARII S KOSACKOU PAD ZLOMENE RAMENO CEKA MNE OPERACE RAMENE KOLO MAM RETRO ZA PRVNI VYPLATU PISU S LELOU RUKOU PROMIN PREKLEPYVSE DOBRE VSEM DOBROMILA
Milena z Poděbrad|Všechny zdravím.9 dní jsem byla bez vás,V nemocnici jste mně moc chyběli,Neslyšela jsem přívětivý hlas pana Frantiěka ze Źidlochovi,nemohla si přečíst příspěvky pana Michala Sedláka ,které jsou pro mne inspirující.Děti tady dříve jezdí na kole,než chodí.Zkuste holce z Poděbrad jízdní kolo odebrat,každého by zabilala se zpívá v jedné písničce Zdeńka svěráka.Jsem ráda,že mohu být znovu ve vaší milé společnosti.
YVETA|Dobrý večer, pane Honzo a Nespavci. Vyprávění o starých penězích (papírová byla koruna-hnědá, tříkoruna-modrá a pětikoruna-zelená) u mne vyvolalo vzpomínku na babičku narozenou 1898. Vyprávěla mi, že doma bylo kolo, které pro ně znamenalo totéž, co dneska v rodině auto. Tatínek sice dovolil, aby se děti naučily na něm jezdit, ale půjčoval ho jen ve výjimečných případech. Když se pak babička vdala, bydleli na konci obce a na nákup to měli daleko, tak ji děda koupil kolo. Jenže babička se bála, že už jízdu na kole zapomněla, a tak chtěla, aby ji děda držel. Sedla na kolo a děda ji pustil a babi jela jak dráha, ale stále se ptala, jestli ji drží. Když se děda neozýval, seskočila, položila kolo a od té doby na něj nesedla. Já jsem z Polabí a kolo byly moje druhé nohy, ale dneska mi už zdravotní stav nedovolí jezdit. Bohužel, Dobrou noc.
frantisek svaricek|Dobrý večér pane redaktore a posl.N.L.Na kole jsem jél naposled tak před dvacetima rokama,dneska když mě je přes osmdesát roků,tak se na ně už bojim sednout,v mládi jsem si kola užil dost.Padla tady otázka jaký máme názor na elektro vozidla,já tvrdim že elektro vozidla je budoucnost,nebo jinak budeme všichni chodit pěšky,nebo se budeme muset vrátit do hluboké minulosti historije nám nic neodpusti.FRANTIŠEK ZE ŽIDLOCHOVIC.
Jana Jirkov|Dobrý večer Honzo a posluchači! Jako holka jsem měla takové obyčejné kolo růžové barvy, bylo použité, ale dostala jsem k němu nový zvonek a z něj jsem měla snad ještě větší radost než z kola, na každého kolemjdoucího jsem zazvonila. Také vzpomínám na odřená kolena když jsem nezvládla zatáčku, mamka mi tehdy řekla, že než se vdám tak se mi zahojí, vdaná sice ještě nejsem ale kolena už jsou dávno zahojená:) Děkuji za včerejší pozdrav panu Františkovi.
Jana|Dobrý večer všem. Já jsem dříve měla pocit, že všichni umí jezdit na kole, že to je takový základ. Ale na střední škole jsme dělali řidičák na traktor a na motorku. Jedna spolužačka úplně samozřejmě sedla na motorku, rozjela se, proletěla křovím a zastavila se až o zeď. Instruktor za ní běžel a říká: ženská, co děláte, vždyť to je jako na kole! A ona na to odpověděla, že neumí jezdit na kole, ale že si myslela, že na motorce to nevadí, když to má motor. Tak jí poradil, že se má učit radši na tom traktoru, ten má čtyři kola a nemusí se držet rovnováha.
Pepa| Zdravím N.L.! Dlouhá léta jsem jezdil na šlapacím kole kolem 1.000 km za rok. Jen jeden rok, jako čerstvý důchodce, najel jsem 4.000 km. Jezdil jsem na houby, kolo jsem zamkl na kraji lesa. Později jsem si koupil elektrokolo, to jsem se bál v lese zamykat. Tak jsem se vydal na houby šlapacím kolem. Vyjel jsem do poloviny malého kopečku a vrátil jsem se domů. Už to pro mne bylo namáhavé. Tak si kupujeme žampióny, dnes jsme měli z nich omáčku, zítra řízky. Letos jsem přesedlal ze dvou kol na tři, koupil jsem si elektrickou tříkolku - velká spokojenost.
Ještě musím dodat, že dvakrát jsem jezdil se svým šlapacím kolem v Chorvatsku. Poprvé Medveja - Lovran - Rijeka, podruhé po ostrově Cres.
Ladislav z Olomouce|Protože jsme patřili s třemi dětmi v padesátých letech minulého století k chudším rodinám, tak na kolo jsme neměli a tak byli rádi za trojkolku od prarodičů. Protože byl zájem i u cyklistů svézti se na trojkolce, tak mi zase půjčili kolo a já se mohl naučit jezdit jako samouk. Náhodná výhra ve sportce 3.pořadí vystačila na kolo pionýr, které jsem užíval já a postupně i mladší bratři. Já jsem si pak našetřil už na kolo Favorit pro dospělé, které mě vydrželo až do maturity. Na vysoké škole jsem kolo nepotřeboval a ani v začátku manželství, kdy jsem se přestěhoval na Slovensko ( v letech 1967-1991 jsem kolo nevlastnil). V roce 1992 jsem si pořídil silničku Favorit a v roce 1994, kdy už jsem se přestěhoval zpátky do Olomouce tak horské kolo Olpran Lucky.
Moji nejdelší trasu 190 km jsem absolvoval ještě, když jsem byl na Slovensku (z Považské Bystrice přes Vizovické vrchy a Bílé Karpaty a zpátky). Byl jsem mladý a plný sil, takže jsem projel větší část repoubliky a v zahraničí např.celou Drávskou cyklostezku cca 600km. U nás je pěkná, populární, ale dosti frekventovaná, cyklostezka kolem Baťova kanálu (ze Starého Města do Olomouce je to 86km, ale je možno si to i zkrátit a tak je to vhodné i pro začátečníky). Do roku 2020, kdy jsem ze zdravotních důvodů musel přestat s jízdou na kole jsem od roku 1992 najezdil celkem 76592km, na které mohu už jen vzpomínat, popřípadě si prohlížet fotky.
franz|svět na dvou kolech, dá se říct, že je báječný, první jízda byla na kole mého pana otce, vzhledem k mému tehdy lvěku a výšce, pouze jízda pod štanglou, když si dnes vzpomenu, tak to byla taková pomalu se dá říct akrobatická jízda, bicykl mi zůstal celý život a i dnes zde v bílých karpatech mám horáka a courám po lesích, dnes k svému věku již mne čas tzv nehoní a co se dá, tak zvládám na pedálech a co ne, tak holt pěšmo, moji tři synové byli též zasvěceni do bicyklu a ještě dnes, kdy mají za-sebou i závody po republice v disciplině downhill, pro ty , kterým tento způsob jízdy nic moc neříká, tak se spustí z kopce a frčí takřka po spádnici kopce k cíli., já jsem čekal pod kopcem a modlil jsem se, aby cestu zvládli bez kotrmelců, v rakousku v leogangu nebo semmeringu létala i helikoptéra s zraněnými, na štěstí pro naši rodinu bez problémů, zranění a operace se konaly na území čr, všichni tři synové poznali co jsou zlomeniny a pobyt v nemocnici, mne osobně přivedl i bicykl k " krádeži " , to bylo v ljubljani, kdy jsem zaspal , co-by študent na výměnném pobytu.....a nestihl autobus na stavbu, nedaleko zastávky bylo o bytový dům opřeno pánské kolo, tak , aby nebyla ostuda, tak jsem tohoto bicyklu použil a odpoledne vrátil na původní míst, o tom, že například šlapete 70 km do kopce a těšíte se druhý den, že pofrčíte o 106, tak vás překvapí změna počasí a jedete z kopce a proti-vítr takový, že musíte opět špat, stávalo se, že jsem býval někdy nadřený, jak malý koník, z chaloupky pod lesem v bílých karpatech zdraví nioční linku pan franz, všem, kteří bicykl milují, tak přeji mnoho kilometrů bez nehod
Sylva|Dobrý večer. Moje první a zároveň poslední vzpomínka na kolo je z dětství, jak táta vzadu držel kolo abych udržela rovnováhu a když jsem se trochu rozjela, dal se do klusu. Přesto jsem se jezdit na kole nenaučila! (prý mám v hlavě o kolečko míň) Ale když mi bylo kolem padesáti, ano, jezdila jsem na dvou kolech - koupila jsem si koloběžku pro dospělé. Kolečka měla jako dětské kolo. To se to frčelo na chatu a zpátky, lidé se zastavovali a prosili ať jim koloběžku na chvíli půjčím. Tenkrát, před necelým čtvrtstoletím, to nebyla tak běžná věc jako dneska. Aspoň v menších městech ne. No a dneska nejraději chodím pěšky. Dobrou noc.
