Snažím se dělat Jihlavu takovou, jakou bych ji chtěl mít, říká umělec a nakladatel Aleš Kauer

Básník, redaktor Hosta a spolupracovník Českého rozhlasu Brno Radek Štěpánek v úvodu říká:

„Představit Aleše Kauera jako umělce pro mě není nic jednoduchého. Nejlepší asi bude začít od konce, Happy Endu, protože právě tak se jmenuje Alešova poslední básnická sbírka, která vyšla letos v létě. A právě přes knihu Happy End, z níž budeme za chvíli číst, se můžeme vrátit k začátku.

Happy End totiž vyšel v jihlavském nakladatelství Adolescent, které se specializuje na vydávání bibliofilií a jehož je Aleš Kauer výtvarníkem, grafikem, pořadatelem a jedinou hlavní a ústřední postavou. Právě Adolescent je totiž pro mě osobně (a mnozí jiní Alešovi fanoušci to mohou vnímat jinak) spojovatelem všech dalších Alešových aktivit.

První knihou, kterou jsem z Adolescentu viděl, byl katalog s názvem Fragile z jedné z Alešových výstav, která se jmenovala výstava pro Lily a uskutečnila v roce 2011 na zámku Skalička. Naprosto mě ten katalog uchvátil, ač jsem výstavu neviděl: už samotnou koncepcí knihy, a ještě více pak jejím obsahem. Viděl jsem instalace, které snoubily přírodní materiály s průmyslovými a jinými odpady či zbytky tak organicky, jako by se z nich vynořovali noví tvorové naší budoucnosti. Jejich fotografie pak provázely básně a texty mně tak blízkých básníků jako Sandro Penna, Richard Weiner nebo Paul Klee či Eugenio de Andrade. V tu dobu jsem Aleše osobně ještě neznal a nechápal jsem, jak je to možné. Jsem rád, že se to časem mohlo změnit.

Renesanční člověk

Postupně jsem zjistil, že Aleš je nejen básník, ale i výtvarník, grafik, hudebník, majitel nakladatelství a mimo jiné organizátor mnoha různých kulturních akcí, ale tou dobou dokonce i člověk, který si na živobytí vydělává tím, že mele mouku. Následovala řada dalších výstav, které už jsem viděl, třeba ta upozorňující na problémy plastového odpadu ve světových mořích, řada dalších mimořádných knih, vydavatelských počinů, hudebních projektů. Všechny z nich jsou k vidění na internetových stránkách.

Představit Aleše Kauera, který je jednou z mála opravdu renesančních osobností, o kterých kolem sebe vím, totiž znamená vždycky něco vynechat. Osobně mě nikdy nepřestane překvapovat svým tvůrčím potenciálem, schopností propojovat světy, nezištně pomáhat jiným, oživovat mrtvé, objevovat nové a vracet na scénu dávno zapomenuté. Je to jeden z lidí, kteří z mého pohledu opravdu věří v umění a jeho schopnost proměňovat svět. A myslím, že zrovna jemu se to daří.“

Na otázku, jestli se cítí víc básníkem, výtvarníkem, nebo muzikantem, Aleš Kauer Radku Štěpánkovi odpověděl: „Budu asi nejpřesnější, když přečtu svůj zápisek z roku 2017: Kdybych měl jistotu v psaní, asi bych nesahal po tužce. Kdybych měl jistotu v tužce, asi bych si netroufnul na hudební nástroje. Kdybych měl jistotu v hudebních nástrojích, v tužce a v psaní, asi bych se od rána do večera nudil. – Já si zkrátka nejsem asi v ničem stoprocentně jistý a možná si ani v ničem nechci být úplně jistý. Svým způsobem se tím možná bráním i nějaké rutině.“

Jak vzniklo nakladatelství Adolescent?

„Když jsem se pokoušel vydávat první knížky v Šumperku, tak tam bylo strašně moc omezení. Vstupovala do toho knihovna i další instituce, které v prvé řadě hleděly na to, aby to nebylo drahé. A tisknout na bezdřevý ofset mě po dvou třech letech přestalo bavit. Chtěl jsem si nacházet svoje papíry a dělat si to svým způsobem úplně zgruntu.“ Od roku 2007 tak Aleš Kauer vydal ve svém nakladatelství Adolescent třicítku knih.

„Chodí Ti hodně rukopisů? Podle čeho si vybíráš, koho a co budeš vydávat?“ ptá se Štěpánek. – „Rukopisů mi chodí tak pět do roka,“ vysvětluje Kauer, „ale vydal jsem tuším jen jednoho autora, který mi poslal své básně, byl to Dan Herman z Ostravy. Já spíš rád chodím na čtení a s básníky se potkávám. Je pro mě nejdůležitější toho člověka víc poznat.“

„Známe už se od roku 2012,“ připomíná Štěpánek, „a přijde mi, že od té doby se tvůj hlas jako básníka, výtvarníka i muzikanta dost proměnil, z lyričtější podoby přešel do expresivní, jsi jakoby naštvaný. Čím to je?“ – „Rozhodně je to dobou,“ připouští Kauer, „je to i tím, že stárnu a dívám se na věci jinak. I nad básněmi přemýšlím jinak. Nebaví mě napsat šest veršů, to mi nestačí. Je pro mě těžké přijít s nějakým tématem a pak ho naplnit, chci ho naplnit v dlouhé básni.“

Životní prostředí v ohrožení

„Jsi jedním z mála lidí, s nimiž už roky vedu rozhovory o různých environmentálních hrozbách,“ pokračuje Štěpánek. „Co říkáš tomu, kam situace dospěla? Nebylo to před těmi osmi lety přeci jen trochu optimističtější?“ – „Vzpomínám si, jak jsi za mnou přišel do divadelního klubu, do galerie, a viděl jsi tam moji instalaci Akvárium – a úplně zhrozeným hlasem jsi řekl: Aleši, to jsi nemohl aspoň jednu tu rybu nechat žít?“ usmívá se Kauer. „Nainstaloval jsem totiž papírové ryby a všechny byly břichem vzhůru. Plavaly mezi plastovými odpadky a takovými věcmi, které dnes vidíme na obrazovkách, když to někdo nasnímá. Chtěl jsem to reflektovat.“

„Teď je pro mě depresivní doba, protože jsem zvyklý, že v době velkého mezinárodního festivalu dokumentů Jihlava ožije,“ svěřuje se Kauer. „Pro to město to bývá infuze do žil – do těch ulic. A je to o to horší, že teď jsou ty ulice totálně prázdné. Můžeš si koupit akreditaci a dívat se na ty dokumenty doma, ale to člověka nebaví.“

Život v Jihlavě

Radek Štěpánek se zajímá také o to, jestli Aleš Kauer netrpí nedostatkem zájmu kulturního veřejnosti právě proto, že žije v Jihlavě, tedy z určitého pohledu na periferii. – „V Jihlavě se mi kupodivu žije dobře,“ odpovídá Kauer. „Ale myslím si, že básníci nebo výtvarníci z periferie musí být o jeden, dva, tři kroky před centrem, musí vynaložit mnohem větší úsilí pro to, aby je v centru respektovali nebo vůbec zaznamenali. Ale ono to možná utužuje.“

Motivace pokračovat

„Kde v sobě bereš motivaci pokračovat?“ ptá se Štěpánek. – „Mám velkou výhodu, že v současnosti pracuju pro Horácké divadlo, jsem tam externě zaměstnaný jako grafik.  Dole máme Blueroom Gallery a divadelní klub. Je důležité, že má člověk takovýto prostor. Děláme spoustu happeningů na různá témata. Naposledy jsme měli feminismus. Každý měl deset minut na to, aby se k tomu vyjádřil – mohl udělat cokoliv, zatančit, zazpívat nebo něco říct.“ Na tyto akce chodí pravidelně pět až sedm lidí a na ně se nabalují další. Radek Štěpánek poznamenává, že je lepší pět vnímavých posluchačů na periferii než třeba padesát lidí, kteří pořad naplno neprožijí.

Aleš Kauer také zhudebňuje texty jiných autorů, jako Ivana Martina Jirouse, Olgy Stehlíkové… Další tvůrce připomíná v katalozích výstav. „Přijde mi, jako bys překračoval svoje ego, přitom ego bují kolem nás všude a ty jsi velmi charismatický člověk. Je to tím, že se nebojíš přiznávat svoje inspirační zdroje a vzdávat jim tak hold?“ ujasňuje si Štěpánek. – „Mě současná česká poezie hrozně baví,“ uzavírá Kauer. „A z toho jiskření vznikají i další věci – výtvarné i hudební.“