Slévárna Heunisch uspěla ve sporu kvůli omezení zápachu z provozu. Nemusí tak snížit emise na třetinu

Proč Nejvyšší správní soud firmě Heunisch vyhověl?

Podle soudu jihomoravský krajský úřad a po něm i jemu nadřízené ministerstvo životního prostředí nedostatečně odůvodnily, proč slévárně nařídily snížit emise právě na třetinu. Nevypořádaly se s námitkami proti odbornému posudku, ze kterého při určení limitu vycházely. Soud sice řekl, že správní orgány sledovaly legitimní cíl – snížit pachovou zátěž pro obyvatele – jenže to udělaly tak, že jejich rozhodnutí nese prvky svévole. Kromě zdůvodnění limitu pro těkavé organické látky soud řešil také otázku takzvaných čichových prahů. Ani tady úřady nepostupovaly správně.

„Některá těkavá látka může zapáchat až ve velké koncentraci, ale jiná už při velmi malé koncentraci. Proto je důležité, pro hledání nějaké vyváženosti vztahu mezi slévárnou a jejím okolím, přesně určit, co železárna produkuje a jaké konkrétní látky zřejmě působí ten největší díl zápachu,“ vysvětlil předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.

Jak na rozsudek reagovalo ministerstvo, krajský úřad a samotná firma?

Mluvčí firmy Heunisch Kateřina Svobodová odpověděla, že firma se vyjádří, jakmile se s rozhodnutím soudu a jeho odůvodněním seznámí. Podobné odpovědi jsme dostali i od mluvčích krajského úřadu a resortu životního prostředí. Právníci ministerstva prý rozsudek aktuálně studují, a je proto předčasné komentovat postup v dalším řízení. (Pro představu: celý rozsudek má 18 stran.)

Líšeňská slévárna sídlí v bývalém areálu Zetoru. Jak to, že zápach obtěžuje lidi z celé východní části Brna? 

Je to dané tím, že pach se nese v závislosti na proudění větru: někdy do Líšně, jindy na Vinohrady nebo do Židenic a stížnosti eviduje krajský úřad také od lidí ze Slatiny. Obyvatelé těchto čtvrtí přišli i na veřejnou debatu, kterou loni v říjnu svolal petiční výbor, což je občanská iniciativa, která na problém dlouhodobě upozorňuje a snaží se s firmou hledat řešení. Lidé si stěžují na úporný zápach, který připomíná spálenou spojku v autě, někomu prý způsobuje i pálení v nose a v očích. Mají taky obavy z karcinogenních látek, které podle nich slévárna může vypouštět.

Jako třeba Eliška Glovinová, která vyučovala chemii na Mendelově univerzitě a teď pracuje v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd. „Sami přiznali, že jsou v těch látkách aminy, benzen, toluen – všechny tyto látky jsou karcinogenní. Koncentrace je důležitá, ale ještě důležitější je možná doba expozice. Tyto látky se ukládají do tuku, tedy těžce se vylučují z těla, takže nám množství těchto karcinogenních látek narůstá.“

Slévárna se proti nařízení krajského úřadu bránila soudní cestou. Snažila se i sama omezit zápach, který produkuje?

Ano, testuje různé metody. Naposledy koncem loňského roku oznámila, že začne u odlitků, u jejichž výroby vzniká největší zápach, používat anorganické pojivo místo organického. Výrobní ředitel Ondřej Bouška ale přiznal, že dosud vyzkoušená opatření nevedla k cíli – tedy k omezení zápachu. Podle něj je potřeba čas na vývoj a testování nových technologií.

Nastínil soud nějakou cestu, kterou by se krajský úřad mohl vydat?

V rozsudku stojí, že úřad může firmě uložit povinnost měřit koncentrace konkrétních těkavých organických látek ve vzdušině, tedy v tom, co vypouští z výduchů. Tím by se daly lépe objasnit příčiny zápachu.

Potvrzuje soudce Karel Šimka: „Myslím si, že tím směrem to může jít. Krajský úřad ve společnosti s tou slévárnou by měli zkusit nějaké měření, které by na vzdeších slévárny udělalo podrobnější analýzu, které těkavé látky produkuje.“

Slévárna v kasační stížnosti argumentovala tím, že měření stojí asi půl milionu korun. Soud ale připomněl, že její tržby v roce 2022 přesáhly podle účetní závěrky 1,2 miliardy korun. Je proto legitimní po ní požadovat, aby co nejdetailněji monitorovala emise, které vznikají při její činnosti.