Sarah Bernhardtová

Logo|foto:Český rozhlas

Její život však nebyl vůbec lehký. Narodila se v Paříži 22. října 1844 jako Henriette-Rosine Bernhard. Její matku Juditu van Hardovou, Holanďanku židovského původu, si do Paříže přivedl jeden napoleonský voják, ale brzy ji opustil. Živila se jako šička prádla. Zamiloval se do ní zámožný student práv, ale když se jim pak narodila Sarah, opustil ji i on a vrátil se ke svým rodičům rozvíjet svou kariéru právníka. Slíbil však Sáře buď při dovršení plnoletosti či při sňatku vyplatit věno. Matka Sáry, zklamaná vztahy s muži a nelehkým životním údělem, si založila nevěstinec, který pak se svou sestrou po celý zbývající život vedla.

Sáru svěřila na venkov na vychování a v pěti letech umístila do kláštera, kde Sarah žila do svých 15 let. Tehdy si ji matka konečně vzala k sobě.

Když rodinná rada s několika blízkými přáteli rozmýšlela, co se Sárou dále, matčin přítel, kníže de Morny - nevlastní bratr Napoleona III., navrhl, aby šla studovat herectví.

Zřejmě i jeho přispěním byla na konzervatoř přijata, neboť za mimořádně talentovanou ji nepovažovali. Svůj herecký debut absolvovala v divadle Comédie-Française r. 1862 v titulní roli v klasické tragédii Jeana Racinea Ifigenie na Aulidě.

Roku 1867 se stala členkou divadla Odéon, kde oslavila svůj první skutečný úspěch v roli královny Marie ve francouzském zpracování Krále Leara od Victora Huga Ruy Blas.

Její vystupování však přerušila francouzsko-pruská válka r. 1870, kdy zorganizovala vojenskou nemocnici přímo v divadle Odéon a sama pomáhala s péčí o raněné, asistovala lékařům při operacích.

R. 1872 se vrátila do Comédie-Française, kde hrála takové role jako Faidra (Racine), Donu Sol (Hugo - Hermani), Desdemonu a další. Když hrála, bylo téměř vždy vyprodáno.

Na začátku 80. let vytvořila svou vlastní hereckou společnost a brzy se stala mezinárodním idolem, přestože hrála pouze francouzsky. Pravidelně vystupovala v Anglii, ale i dalších místech na evropském kontinentě, Spojených státech a Kanadě. V New Yorku vystoupila poprvé 8. listopadu 1880. Celkem absolvovala dalších 8 cest po USA.

V letech 1891-93 podnikla světové turné, které zahrnovalo i Austrálii a Jižní Ameriku. Kromě Faidry diváci obdivovali její Marguéritu Gauthiérovou v Dámě s kaméliemi a desítky dalších rolí. V Petrohradě jí car Alexandr III. nedovolil složit obvyklou poklonu oficiálně nařízenou a vyjádřil se: "Ne, madam, já se musím sklonit před vámi."

Celá řada autorů, mezi něž patřili takoví velikáni jako Sardou, Proust či Rostand, jí psalo role přímo na tělo. Mezi její přátele patřili také Victor Hugo, Émile Zola, či Oscar Wilde. G. B. Shaw o ní napsal:
"Člověk jí odpustí i nemožné - a vlastně to odpovídá její hře - egoistická a dětinská zároveň. Její umění vám nevštěpuje, jak myslet vznešeněji a seriózněji, její umění chce, abyste milovali spolu s ní, abyste ji bránili, abyste plakali a smáli se s ní, smáli se jejím žertům a následovali ji, byť s funěním, ve štěstí i v neštěstí, abyste jí bláznivě tleskali, když opona jde dolů."

R. 1905 během jihoamerického turné si zranila pravé koleno, když seskakovala z parapetu při závěrečné scéně Tosky. Trpěla od té doby velkými bolestmi, až se jí v noze rozvinula gangréna, a tak si ji r. 1915 musela nechat amputovat. Nevzdala se však herectví navzdory bolestem před amputací a neopustila je ani po ní. Už tři měsíce po operaci byla zpátky na jevišti. Ale kdyby jen na jevišti. Protože byla velká vlastenka, tak vystupovala i ve vojenských táborech, kde hrála divadlo pro francouzské vojáky.

Život herečky této třídy však vyžadoval své. Byl velmi nákladný a herecká gáže k tomu rozhodně nestačila. O bohaté milence neměla nouzi, byli to často velmi významné osobnosti. Vdaná byla pouze jednou, za Řeka Jacquese Damalu. Jejich manželství však dlouho netrvalo, zemřel ve 34 letech v následku závislosti na morfium. Měla také jednoho syna, Maurice, který se později stal spisovatelem a vzal si za ženu polskou princeznu Marii Jablonowskou.

Sarah patřila i mezi průkopnice němého filmu, ve kterém debutovala v roli Hamleta už r. 1900. Vystupovala pak v dalších deseti filmech, z toho dvou životopisných. Nadaná však byla i v jiných směrech, věnovala se sochařství, malování a psaní, ale láska k divadlu byla přeci jen nejsilnější. Naposledy hrála ještě týden před svou smrtí. Zemřela 26. března 1926 na selhání ledvin ve věku 81 let.

Život Sáry Bernhardtové provázely zkazky o jejích skandálech, milencích, prohrách i vítězstvích. Mnohdy se o svou pověst přičinila sama, přesto to byl život mimořádně bohatý a plodný. Už v březnu 1914 obdržela nejvyšší francouzské vyznamenání: jmenování rytířem Čestné legie. Získala si obdiv nejen diváků, a dokonce divadelních kritiků, ale i králové a nejbohatší mužové světa jí klečeli s úctou u nohou.