Santini mi zpříjemňuje život už docela dlouho, přiznává kunsthistorik Aleš Filip a zve na výstavu fotografií

Rozhovorem s kunsthistorikem a fotografem Alešem Filipem z Masarykovy univerzity v Brně vás chceme pozvat na Podvečer se Santinim, který se uskuteční ve čtvrtek 7. prosince od 17 hodin v prostorách radnice městské části Brno-Komín na Vavřinecké 15. Zazní dvě přednášky – nejprve vystoupí Aleš Filip na téma Rok Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Poté přednese jeho kolega Tomáš Jeřábek přednášku o kontextech Santiniho architektury.

Ještě před těmito přednáškami, tedy 7. prosince v 16:30 hodin, proběhne v komínské pobočce Knihovny Jiřího Mahena vernisáž výstavy fotografií Aleše Filipa. Fotografie zachycují Santiniho architekturu.

Dokumentárně-umělecký pohled

Redaktorku Alenu Blažejovskou zajímalo, zda jsou to fotografie dokumentární, nebo umělecké – a kolik let tento fotografický soubor vznikal. „Já bych je skromně zařadil do kategorie dokumentární. Ale pravda je, že když u Santiniho dělá člověk dokumentární fotografii, tak je dost umělecká. Stačí, když namířím objektiv na klenbu, která je krásně rozčleněná, velmi bohatá, a je to jako krásný grafický list. Santiniho architektura je ideální k přesahu od dokumentu k uměleckému nebo estetickému působení,“ uvádí Aleš Filip.

Čtěte také

Tři sta let bez Santiniho. Připomeňte si s Vltavou výročí úmrtí geniálního architekta

Nejvíce fotografií pochází z letošního roku. „Když jsem se dověděl, že mám tu výstavu připravit, tak jsem vyrazil – v srpnu, září, říjnu. Ale nejstarší fotografie, kterou tam mám, je z roku 2005 –  když jsem byl v lese nad Křtinami a fotil jsem celé to poutní místo,“ upřesňuje Filip. „Současné fotografie jsou asi lepší, protože ty stavby jsou v lepším stavu a já mám k tomu lepší techniku. Takže převažují současné fotografie.“

Na Žďársko za Santinim

Pokud jde o osobní zkušenost, má kunsthistorik Aleš Filip Santiniho spojeného především se Žďárskem, s Českomoravskou vysočinou, a to už od dob studií dějin umění na brněnské filozofické fakultě v polovině 80. let. „V roce 1986 jsme vyrazili s partou, se kterou chodíme na vandry – nebo my tomu říkáme stezky podle Březinovy stezky, která byla prvním vandrem – na stezku Santini-Reynek. Vyrazili jsme na Žďársko a pokračovali jsme do Petrkova a do těchto končin.“

Zelená hora stavitele Jana Blažeje Santini-Aichela|foto:Fotobanka Profimedia

Následovaly další poznávací cesty v rodinné sestavě. „Někdy před deseti lety jsme vyrazili do západních Čech, kde je velká koncentrace Santiniho staveb,“ vypráví Aleš Filip. „Ubytovali jsme se v Kladrubech, a když jsem se ráno probudil, tak jsem viděl, jak se v mlhách vynořuje koruna kladrubského klášterního kostela. Taky jsme zkoumali Plasy. Jiný rok jsme vyrazili do východních Čech, kde jsme měli Rychnov nad Kněžnou, Hradec Králové a další lokality. Santini mi tak zpříjemňuje život už docela dlouhou dobu.“

Čtěte také

Na náš kostel se musíte dívat Santiniho očima a najdete plno symbolů, vysvětluje kastelánka. Sama má kancelář v márnici

Obnažená Zelená hora

Největší proměnou podle Aleše Filipa za tu dobu prošel zelenohorský poutní kostel, kde po prohlášení památkou UNESCO následovala snaha přivést celou lokalitu do původního stavu. „Zbavili jsme se hřbitova, který byl uvnitř poutních ambitů, zbavili jsme se lesa, aby Santiniho dominanta co nejlépe vynikla. Takže teď když přijíždíme do Žďáru, tak už v půlce města vidíme ten efekt, o který samotný architekt usiloval. Kostel s kupolí ukončený svatojánským křížem přečnívá nad celým okolím.“

Opravy se však týkají i velkých klášterních areálů, třeba kláštera Plasy. „Možná příznačně je tento klášter, který je ve správě Národního památkového ústavu, v nejhorším stavu,“ usmívá se Aleš Filip. „Nemyslím to nijak zle, postupně se taky dává do pořádku. Začali vnitřkem a teď pokračují exteriérem.“

Čtěte také

Důmyslně řešené barokní toalety, kopie rouch i konvent. Nejen to najdete v Plasích

Aleš Filip vypráví také o dalších Santiniho stavbách, a to nejen z hlediska památkové péče a zve posluchače, aby si i sami prošli tyto objekty, k nimž je nejlepší se přibližovat z poutnické perspektivy.

Sám má nejraději Santiniho symboly, které vetkl do názvu své výstavy: Hvězda, koruna, želva. „S těmi motivy se dá pracovat nejrůznějšími způsoby – od toho, že je to dekorativní prvek až po to, že ten symbolický motiv tvoří celou figuru stavby a definuje její půdorys. Například na Zelené hoře se můžeme pohybovat uvnitř hvězdy, což je myslím velmi neobvyklé.“