Rituály

To, co nám není milé, se snažíme vytěsnit ze života. Světlým záchytným bodem jsou v tomto směru jistě Vánoce, možná Silvestr a oslavy příchodu Nového roku, ale s tím zbytkem nevíme moc, co si počít.

Jenže život na Zemi, ve Vesmíru se řídí určitým Božím řádem, rytmem. My jsme jeho součástí, ať chceme či nechceme, ať si to uvědomujeme či nikoliv. Nemůžeme dle libosti přeskakovat jednotlivé pasáže v celku. Je to jako s hudbou. Důležité jsou samotné hudební věty, ale i pomlky, ticho, přechody. Určité sdělení přichází během poslechu, smysl skladby pak nahlédneme ve chvíli, kdy jsme doposlouchali na konec. Vyžaduje to naší vůli, trpělivost, čas, ochotu.

S prožíváním koloběhu roku, koloběhu života je to stejně. Jak píše starozákonní Kazatel, „všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ (Kaz 3,1). Nejsme či neměli bychom v tom být jen pasivními diváky. Rituály jsou tady pro to, abychom si ty určené chvíle, to dění uvědomovali, uměli ho aktivně prožít. Jsou to milníky, které nám ukazují, kudy dál.

Rituály zrození, křtin, oslavy narozenin, zásnub, svatby, rozvodu, pohřbu, ale i třeba rituály každotýdenního zapojení se do života společenství v kostele, nebo rituály společné večeře doma u stolu či pravidelného cvičení. Ty milníky si vytváříme sami, dáváme jim prostor v našich životech. Rituály, které se opakují, nám dávají pocit jistoty a zázemí v nepostižitelné mase času, zároveň nám také mnohdy ukazují, že abychom v životě mohli postoupit dál, je potřeba ukončovat, co má být ukončeno, aby zase něco nového mohlo navázat, začít. Nedělat polovičatá řešení, která nás ve výsledku nakonec víc brzdí.

A ještě další věc je na rituálech podstatná. Vyžadují totiž často společenství lidí. V dnešní uspěchané době to znamená, že si každý vyhradí čas, že se lidé společně sejdou, že si vzájemně naslouchají, něco společně vytvářejí a prožívají. To, že si dnes dobrovolně mnoho rituálů nedovolíme prožít, považuji za velkou škodu, za past, která nás drží doslova za nohu a nedovolí nám vyvíjet se dál. Ve výsledku to vede ke stále větší nejistotě mezi lidmi, a myslím si, že tady někde, v absenci rituálů, leží zčásti i ta stále víc omílaná, přitom ale pořád ještě nevyřešená krize rodiny, hodnot a moderní společnosti.

Zkrátka nám chybí šipky, kterých se sami zbavujeme. A tak o to víc v tom čase nadcházející brzké tmy a dlouhých nocí hledejme a společně vytvářejme světlo, sviťme si na cestu a zanechávejme ve svých životech smysluplné rituální stopy i těm, co přijdou po nás.