Relax na pláži, nebo s nohama v potoce?

8. srpen 2016

Závod v dovolených. Že se vám to zdá jako protimluv? Poslechněte si prázdninový fejeton Štěpána Vranešice a pochopíte.

Ještě opalovací krém a žabky a můžeme. Auto je nastartováno a jeho pasažéři už netrpělivě vyhlížejí obrysy dálných krajů, jež se po několika hodinách jízdy chystají navštívit, ačkoli zatím jen sečkávají před rodným obydlím.

Kam asi jedou? Snad do Chorvatska, nebo k Novomlýnským nádržím? Přemýšlím, jak moc podstatná je tato otázka pro výletníky. Ještě zajímavější mi však přijde přemítání o důležitosti oné otázky pro několik zvědavých obličejů, zahlížejících na auto napěchované věcmi a pasažéry zpoza oken okolních domů. Jejich utajení úrovně „vesnická klepna“ zajišťuje odpovídající množství záclon, proto mohou nerušeně sledovat sousedovic přípravu na dovolenou téměř z první řady.

A ona otázka „Kam asi jedou?“ se téměř zhmotňuje spolu s neutuchající zvědavostí. Co kdyby totiž sousedé vybavení opalovacím krémem a míčem na plážový volejbal odcestovali toto léto do lukrativnějšího letoviska než oni sami? Hlavy v oknech dostávají husí kůži, některé dokonce psotník. Jedinou zbývající útěchu jim poskytuje víra- víra v to, že přeplněné auto vyráží maximálně k Mácháči.

Jedinci v mém okolí, kteří již naoko ukončili žabomyší války o lepší studijní výsledky potomků a silnější pětidveřové auto, však stále vybrušují svou dovednost obstát v jedné z nejdůležitějších bitevních disciplín, která má zajistit jejich posunutí na společenském žebříčku, případně zaručit setrvání na stávajícím místě. Tou disciplínou je dovolená.

Štěpán Vranešic

Jako stará a osvědčená taktika, která byť neurazí, zároveň ani nepotěší, se jeví Chorvatsko. Prosluněné pláže a pohlední domorodci s domorodkyněmi jsou sázkou na jistotu. Pokud chce člověk ale vybojovat mnohem větší úžas v pohledech posluchačů jeho prázdninových historek, Dalmácie nestačí. Musí se vydat dál.

Jako ideální volba se jeví Řecko - turista má mnoho možností vyfotografovat se s antickým sloupovím a výsledky svého fotografování pak omračovat strýčky, sousedy i pratety. Ještě důslednější jedinci, kteří skutečně lační po okázalosti, volí Turecko, Tunisko nebo Maroko, případně Egypt. O chvástací průpovídky pak nemají nouzi po celý následující rok.

Jako vrchol války o exotiku vnímám výpravu mé tety z dosud neočíslovaného kolene. Ta na truc jiné tetě, číslo jejíhož kolene rovněž neznám, odletěla na dva týdny do Číny. Výtečně to fungovalo, protože ta druhá teta se po celý rok neodvážila v přítomnosti tety první promluvit o svém dovolenkování v jižním Španělsku.

Ovšem každoročně se také nezadaří, a proto není radno pohrdat ani tuzemskými dovolenými. Avšak v takovém případě je žádoucí neexotický zážitek náležitě podat. Osvědčené jsou průpovídky typu: „Letos jsme byli na wellnesu v Beskydech. Tam ti je krásně. Měli jsme se lépe než u moře.“

Mě osobně cestovní horečka přepadla minulý rok. Ve snaze trumfnout bratrance vyvalené na mořském břehu jsem s bratrem vyrazil do Bulharska. Ne však k Černému moři, nýbrž šplhat do vysokých bulharských hor. Protože jedině takzvaná aktivní dovolená mohla překonat dokonalá selfíčka mých kamarádů ležících na oblázkové pláži. „A navíc poznám výtečnou bulharskou kuchyni,“ říkal jsem si a v duchu už sestavoval historky o báječné aktivně gastronomické dovolené.

Musala, vrchol Musaly, Bulharsko, Balkán

Avšak právě bulharská kuchyně se mi stala největší překážkou. Po několika dnech strávených v té, mezi námi trochu upatlané, zemi jsem již vypotřeboval téměř všechno živočišné uhlí a Endiaron byl již taky u hranice vyčerpání. Byl jsem tedy nucen přežívat na vodních melounech a kukuřičném chlebu.

Při návratu domů jsem docela vyhublý potkal ono auto ze začátku mého fejetonu a jeho zesláblé a špatným počasím v Chorvatsku znechucené osazenstvo. Doplahočil jsem se k brance. Už z dálky na mě volali máma s tátou; s nohami v lavoru a sklenkou domácího mojita v ruce pozorovali mraky a užívali si klid, který v době dovolených na vsi panoval. Vybalil jsem a alespoň jeden večer jsem si s nimi ten klid vychutnal.

A proto, milí posluchači, kteří zrovna neodjíždíte kamsi ke Středozemnímu moři, případně dál, nepropadejte skepsi. Na chalupě s lahváčem v ruce si vzpomeňte na mě a vězte, že mnohem poetičtější mi přijdou české nohy v lavoru s vodou na české chalupě než české živočišné uhlí vypotřebované kdesi v cizině.

autor: Štěpán Vranešic
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová