Profesor Masarykovy univerzity Milan Suchomel oslavil devadesátiny, kolegové mu věnovali sborník

V polovině listopadu se v knihovně Filozofické fakulty Masarykovy univerzity sešli žáci a kolegové profesora Milana Suchomela, aby mu blahopřáli a osobně předali sborník, který byl vydán na jeho počest. Všechny přítomné přivítal vedoucí Ústavu české literatury a knihovnictví doc. Zbyněk Fišer. Uvedl, že profesor Suchomel je nejen nejvýznamnější odborník, ale i jeden z nejskromnějších současných bohemistů. „Nevím, kolik pracovišť se může honosit tím, že vydává sborník k devadesátinám žijícímu badateli, a dokonce činnému, aktivnímu badateli! Pan profesor stále přednáší a jsme tomu strašně rádi.“

Jestli ono to o něčem nesvědčí

Sám docent Fišer vzpomínal na studentská léta a vyjádřil svému učiteli vděčnost: „Pan profesor nám nikdy nezůstal dlužen odpověď. Vzpomínám si ovšem, že nás zároveň vždycky musel provokovat k tomu, abychom si sami přišli na přesné znění té odpovědi. Nejčastěji říkal: Jestli ono to o něčem nesvědčí…“  Zbyněk Fišer pak s úsměvem poznamenal, že i to, že se při příležitosti Suchomelova jubilea sešlo tolik lidí, lze komentovat slovy: „Jestli ono to o něčem nesvědčí…“

Studium a kariéra

Milan Suchomel se narodil 13. července 1928 v rodině úředníka zemského finančního ředitelství v Brně. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval na brněnské filozofické fakultě češtinu a filozofii. Absolvoval v roce 1951 diplomovou prací T. G. Masaryk jako literární kritik. Následně se věnoval české próze let padesátých a šedesátých.

Vyučoval na středních školách a poté na Státním kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy v Hostýně-Chvalčově. Od roku 1953 působí na Masarykově univerzitě. Nejprve byl asistentem v knihovně Slovanského semináře, pak na katedře českého a slovenského jazyka a literatury. V roce 1990 byl ustaven docentem a zvolen vedoucím katedry (později přejmenované na Ústav české literatury), roku 1996 se habilitoval prací Mahenův Měsíc: text, kontext, čtenáři. V roce 1998 byl jmenován profesorem české literatury.

Tři studentská léta strávil s Milanem Suchomelem i rozhlasový dramaturg PhDr. Tomáš Sedláček, který s ním později jako kolega sdílel tři roky pracovnu. V oné dávné době kolem roku 1970 to ve výuce Milana Suchomela vypadalo takto: „Jeho výklady dějin literatury se měnily ve vzrušující drama vývojového zápasu umění, tak si je aspoň uchovávám v paměti. Byla to velmi koncepčně promyšlená ‚filozofie české – a nejen české – literatury‘. Ale Milan Suchomel pochopitelně ovládal i dramatické kumšty a neváhal je použít. Vylíčiv v pochmurných barvách nihilistickou deziluzi nastupující generace anarchistů ukončil naléhavě: ‚Co vlastně zbývá?‘  A odpověděl citátem z Gellnerových Radostí života: ‚Alkohol ještě je, holky jsou dosud. / Jsou ještě radosti života. ‘ Pohlédl na hodinky a dodal: ‚Ale to si povíme až příště…‘ Měl nás v té chvíli všechny.“

Vzpomínky na profesora Suchomela

Tomáš Sedláček vzpomínal i na vlastivědné exkurze katedry pod Suchomelovým vedením: „Nezapomenutelný byl tah kraji Máchovými od Litoměřic přes Kokořín až po zdolání ponurého Bezdězu. Všechny ty zastávky a výstupy doprovodil Milan Suchomel vždy spatra přednesenými máchovskými přednáškami, jimiž beznadějně znehodnotil následující úsilí místních průvodců; zážitek, obávám se, už neopakovatelný.“

Čtěte takéCenu města Brna převzaly tři osobnosti z Masarykovy univerzity

Zasvěceně a krásně promluvila o svém učiteli i Mgr. Jitka Bednářová, Ph.D., která pro sborník připravila rozhovor s profesorem Suchomelem. Mezi její památky na studentská léta patří i dopisy, které jí pedagog psal do Prahy nebo do Paříže, a to k její diplomové, resp. disertační práci. „Jejich závěry jsou patřičně vypointované a některé i zveršované,“ svěřila se. „Vzpomínala jsem i na velmi krátkou dobu, kdy pan profesor byl na den nebo dva zvolen děkanem této fakulty. A také že mu hrozilo, že bude děkanem této fakulty vyloučen, když v určitou chvíli neměl zavčas obhájenou habilitaci.“

Mezi její výrazné zážitky patří navštěvování seminářů literární interpretace u Milana Suchomela v polovině 90. let 20. století. Otevřel tehdy seminář na přání pěti šesti studentů. „Scházeli jsme se ve staré pracovně po Arne Novákovi za velmi chabého světla žárovek a v tom intimním prostředí jsme se obírali textem intimním, důvěrným způsobem.“ Jitka Bednářová srovnává způsob práce Milana Suchomela a Zdeňka Kožmína: „Oba měli velmi silný vztah k textu, k uměleckému dílu. Ale ten text se neotevře sám, je nutno k němu najít nějaký klíč. U Kožmína byla tím klíčem samotná emotivita. Vždycky šlo o šťastnou chvíli, okamžik existenciálního prozření, kdy se najednou všechno rozzáří a v celém semináři se rozlije slunce. U profesora Suchomela ten přístup je jiný a asi by nestačilo říct, že je racionálnější. Možná spíš počítá s nehotovostí, s tím, že člověk přistupuje k textu jako nehotový, a když od něho odchází, pořád ještě nehotový je.“

Kunderova Nesmrtelnost

Protože prof. Milan Suchomel se na vlastní oslavě držel stranou, přibližujeme v pořadu Zelný rynk jeho způsob uvažování o literatuře prostřednictvím staršího záznamu. Jde o rozhlasovou besedu nad románem Milana Kundery Nesmrtelnost, kterou v roce 1993 natočil Tomáš Sedláček. Výňatek z besedy zachycuje moment, kdy nad románem uvažují právě Milan Suchomel a Zdeněk Kožmín.