Pavel Trávníček a Vítězslav Jandák: Od Popelky jsme společně nic netvořili, už to bude 50 let!

23. prosinec 2021

Setkali se v pohádce Tři oříšky pro Popelku. Pavel Trávníček jako neodolatelný princ a Vítězslav Jandák jako jeho pobočník. Jak se k roli dostali a proč se z letní pohádky stala zimní?

Pohádka Tři oříšky pro Popelku se natáčela v roce 1973. Režisér Václav Vorlíček pořádal konkurz, na který se dostavil Pavel Trávníček. „Jen si mě nafotili ze všech stran. Nijak jsem tomu žádnou váhu nepřikládal, ale za měsíc se mi ozvali.“

Vítězslav Jandák byl osloven režisérem přímo. „Zeptal se mě, jestli umím jezdit na koni. Řekl jsem, že jo, a on na to, že si zahraju v pohádce s Němcema. On byl taková autorita, že jsem to vzal, aniž bych viděl jakýkoli scénář. Ale tak to měli v podstatě všichni, kdo ho už znali. Byla s ním velká sranda a pohoda,“ vzpomíná na výjimečného režiséra.

Pavel Trávníček měl výhodu, že na koni jezdit uměl, i když odřená stehna se mu nevyhnula. „Kostymérka nám vždycky před tím, než jsme se nasoukali do kostýmů, musela ty odřeniny namazat.“ Vítězslav Jandák byl spíš začátečník a z koně často padal. „A nakonec jsem si zlomil kostrč, což je děsná bolest, ale dostal jsem injekce a dělal jsem zase švarnýho jinocha.“

Oba vzpomněli na roli preceptora v podání Jana Libíčka. „Pro Libíčka byl připravený hucul, ale jak si na něj sedl, koni se podlomily nohy. On ho prostě neunesl. Libíček musel dolů a všimněte si, že toho koně celou dobu jen vodil,“ upozorňuje Vítězslav.

Nádherné kostýmy a zbožňovaná Libuška

Kostýmy z dílny Theodora Pištěka byly tvořené na léto, ale kvůli smlouvě se přepsala do zimního prostředí. Přesto se už nepředělávaly, herci dostali jen zimní přehozy. Vzhledem k tomu, že v době natáčení ukazovala ručička na teploměru téměř minus 20 stupňů Celsia, byla protagonistům pěkná zima. „Ale byli jsme mladí, tak jsme to vydrželi,“ vzpomíná s úsměvem Pavel.

Dnes by možná stačilo prostředí upravit počítačově. „Technika udělala obrovský pokrok, nedávno jsem viděl, na jak obrovskou kameru se to točilo. Za den se stačily udělat jen dva záběry. A většinou se to muselo natočit na první dobrou, jednak byl drahý materiál a jednak aby nebyly vidět například vyšlapané stopy ve sněhu,“ vypráví Pavel.

Pro oba to bylo první natáčení s Libuší Šafránkovou a všichni ji milovali. „Libuška měla velký smysl pro srandu, ale byla trochu tajnosnubná a měla jistý okruh veřejné samoty. A ano mrkal jsem na ní, ale nic,“ přiznává Pavel. „Jen já miloval německou královnu, ale nechytl jsem se. Byla to zatvrzelá Němka,“ říká se smíchem Vítězslav.

Od té doby uběhlo už skoro půl století. „A představte si, že my jsme spolu od té doby nic nedělali, takže teď po 48 letech se zase potkáváme až tady u vás ve studiu,“ říkají moderátorovi.

Vánoce s koledami i živým stromkem

A jak tráví vánoční svátky? „Tak Popelku jsem viděl asi až v roce 2017, já se moc nedívám na to, kde jsem hrál. Ale pro mě Vánoce nabyly významu až po narození vnoučat,“ říká Vítězslav. „My jsme i lili olovo, a přestože jsem ekologicky založenej, dodržujeme živé vánoční stromky. Koupil jsem umělej stromek, ale to jsem u rodiny nepochodil, i když to považuju za chybu. Jinak je pohoda.“

„U nás se hrálo. Založili jsme domácí kvarteto a hráli jsme si koledy a pouštěli jsme skořápky se svíčkama. Líbilo se mi, že to mělo tu jednoduchou vánoční atmosféru,“ zasnil se Pavel.

Vymkly se u nich nějaké Vánoce kontrole? Co všechno prozradili o tehdejších tricích – jak nasimulovali čarostřelce, jak dopravili Popelku na vysoký strom a čím je zaskočila Popelčina macecha? Poslechněte si v Pohádkových Vánocích s Patrikem Rozehnalem.

autoři: Patrik Rozehnal , djo
Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová