O vyšívaných obrazech Daniely Mikuláškové
„Moje babička byla moderní žena, nevyšívala. Ale jednou, když jsem byla nemocná, mě naučila perfektně štupovat ponožky. Udělala jsem si malý prostor na vyšívacím hříbečku a štupovala jsem a štupovala a moc mě to bavilo. Později se mi ten způsob objevil v některých obrazech,“ vzpomíná Daniela Mikulášková.
Daniela Mikulášková vystavuje do 28. února své vyšívané obrazy v Galerii Jamborův dům v Tišnově. Kurátorem výstavy, symbolicky nazvané Román, je Miroslav Jiřele. Podobně jako literární žánr románu vypráví životní příběh hlavního hrdiny a dalších postav prostřednictvím jednotlivých kapitol, prezentuje výtvarnice svůj příběh formou různých cyklů. Jsou pojmenovány: Ubrusy, Sítě, Příběh, Krajiny.
V Tišnově vystavuje Mikulášková poprvé. Narodila se v Bruntále, ale dlouhodobě žije v Brně. V letech 1992 – 1998 studovala na Univerzitě Palackého v Olomouci obory čeština a výtvarná výchova. Absolvovala diplomovou prací na téma Nádoba v krajině. Poté navázala dvouletým magisterským studiem na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, v Ateliéru environmentu.
V letech 1993 – 1995 studovala hebrejštinu v Izraeli. V roce 2008 získala 1. místo v soutěži mladých umělců do 35 let JungART. Od roku 2010 je spolu s Janem Karpíškem členkou umělecké skupiny Svitava.
Technice vyšívaných obrazů se Daniela Mikulášková věnuje deset let, supluje jí malbu. Tu zdálky připomíná, ačkoliv je obraz vytvořen metodou vrstvení barevných nití. Všechny její obrazy jsou expresivní. „Jsem tak nastavená,“ usmívá se výtvarnice. Expresivita spočívá jak v barevnosti obrazů, tak také v rychlých, dlouhých tazích, které jsou vedeny spontánně. „Vyšívám, jako bych rychle kreslila tužkou nebo pastelkami,“ vysvětluje tvůrkyně.
Výhodou je, že k vyšívání není potřeba velký ateliér. „Potřebuju jenom divan u televize. Některé obrazy napínám, až když jsou hotové, takže při tvorbě je mám na klíně. Mohu je kamkoliv přenášet, odložit, má to spoustu předností.“
Podkladem nejsou typická malířská plátna, ale spíše staré látky, ubrusy, závěsy, objevy z půdy, bazaru, second-handu, co kdo přinese. Částečně jsou obrazy i reakcí na to, co už na podkladu vyšité bylo. Výsledkem je pak třeba ubrus-obraz, který vzniká za použití běžných bavlnek z galanterie. „Dnes už se moc nevyšívá, tak mi je spousta lidí nosí v taškách po babičkách,“ svěřuje se Mikulášková.
V poslední době se přidaly i dcery Karolína a Markéta, které už dokonce samy vytvářejí obrázky pro děti z oblíbené řady Kao & Maki.
„Pro mě je důležité, aby obraz měl tajemství, aby nebyl doslovný. Aby zůstal prostor pro toho, kdo se na něj dívá. Každý člověk má svůj příběh a v obraze ho může hledat,“ uzavírá výtvarnice. „Sama se nechávám vést podkladem nebo linkami, které se pomalu vrství. Moc nad tím nepřemýšlím, je to hodně nevědomé. Člověk není úplně tím, kdo to kontroluje. Dopředu nikdy přesně nevím, co vytvořím.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
