O ordinaci v Dnipru přišla. Veterinářka Olga se nevzdala a v Brně si otevřela novou a vlastní

„Tady bylo víc než 30 let kadeřnictví. A skončilo. Myslím, že proto, že paní už byla starší, tak skončila. Teď tu máme sono, operační sál a další vybavení,“ ukazuje svou ordinaci v pronajatých sklepních prostorách s okny k chodníku na ulici Veveří veterinářka Olga Aleksieienko. Pronájem i vybavení si sehnala sama.

Čtěte také

Ve válce: Už dva roky Ukrajina čelí ruské agresi. Poslechněte si seriál Martina Dorazína

Předtím měla od roku 2004 vlastní ordinaci v Dnipru. Z města utekla s rodinou druhý den od začátku ruské invaze. „Měla jsem tam několik doktorů, paní na stříhání, zoo hotel. Postupně to vznikalo. A teď to tady taky nějak pomalu půjde,“ věří usměvavá žena.

Po příchodu do Brna nejdřív pracovala v tiskárně. „To bylo u pana Moravce, který mi dal práci. Neuměla jsem vůbec nic, žádný jazyk. Tam byli mí první učitelé češtiny, byl tam skvělý kolektiv. Věděla jsem, že musím pracovat, ale že bez jazyka nemůžu léčit zvířata. Později mi ale došlo, že chci být lékařkou,“ vypráví.

Čtěte také

Sny? Horká vana, pletení a záhon plný sněženek, svěřují se Ukrajinci po dvou letech života ve sklepě

V češtině se stále zlepšuje, měla dvě učitelky. Na stole jí teď mezi lékařskými papíry leží učebnice pravopisu přídavných jmen a zájmen pro pátou třídu. Na obálce běží pes za vyděšeným pošťákem a tomu létají dopisy z brašny. „To jsem já, jak běžím od češtiny. Mluvení mi jde lépe, pravopis hůř. Musím to ale nějak zvládnout, protože musím umět správně psát,“ směje se paní Olga.

Po odchodu z tiskárny a zlepšení v češtině získala místo v cizí veterinární ordinaci. „A tam mě vzaly mé kolegyně, teď kamarádky Dagmar a Petra. Pracovala jsem tam víc než rok. Udělala jsem veterinární zkoušky, nostrifikovala diplom a měla jsem tak všechny papíry, abych si mohla otevřít vlastní ordinaci,“ říká a dodává, že se jí to povedlo na začátku tohoto roku.

Čtěte také

Ukrajinci mají obrovskou energii měnit svět. Připomíná mi to naše 90. léta, říká ředitel nadace Kundrata

Chodí k ní zatím hlavně Ukrajinci, ale postupně i Češi. Paní Olga kvůli aktuálnímu stavu války neví, jestli se ještě někdy vrátí na Ukrajinu, nebo ne. Ale nechce, aby ji myšlenky na to paralyzovaly a zbrzdily. „Mám malého syna. To je moje největší podpora. Že musím něco dělat. Nemám právo plakat a sedět. Musím se učit česky, abych mohla normálně pracovat. Teď už se cítím lépe. Skoro rok jsem chodila k psycholožce. Hodně mi v tom pomohla. A teď mám pocit, že všechno zvládnu. A každému známému radím: Vy to zvládnete. Každý jsme silný a zvládneme to,“ ujišťuje a trochu jí při tom vyhrknou slzy do očí.

Všem dalším Ukrajincům vzkazuje, aby se nebáli vyhledat pomoc psychologů nebo terapeutů, pokud mají pochyby. Není to podle ní ostuda. A sama říká, že je všem lidem v Česku moc vděčná za to, jak ji přijali a jak jí pomohli.