Nejsem schopen sedět na zadku, na pódiu chci strašit ještě dlouho, směje se houslista Svěcený

8. duben 2022

Jaroslav Svěcený je vynikajícím houslovým virtuózem, soudním znalcem v oblasti smyčcových hudebních nástrojů a neúnavným propagátorem vážné hudby. Tvrdí, že ani po šedesátce ho nebaví sedět doma a čekat na zázrak, protože ty se nedějí. 

„Po necelých dvou letech se snažíme zase šířit hudbu tak, aby se posluchači vrátili do sálů. Čekají mě i zahraniční cesty za muzikou,“ těší se Svěcený.

I když má za sebou nelehké životní období, pokračuje v současnosti už naplno v práci: „Ta neviditelná dřina je mnohonásobně větší než to, co potom člověk absolvuje na pódiu. To už mám jako něco, co dostávám za odměnu. Už jsem si na ten celoživotní ‚běh‘ na volné noze zvykl, můžu vytvářet nové projekty, realizovat je, vymýšlet. Mám rád kreativitu v kumštu i životě, to mě žene dál,“ říká šťastně.

V průměru cvičí na housle tři hodiny denně. Není to ale jeho jediná práce, působí také jako soudní znalec s mezinárodní působností. „Mám dojem, že jsem doslova prolezlý těmi historickými houslemi, trávím s nimi spoustu času. Některé mám i v ložnici,“ přiznává. „Je to něco úžasného – nástroje staré 300 nebo 350 let hrají skvěle.

Myslí si, že housle jsou podobné ženě: „Krásná hlava, dlouhý štíhlý krk, musí mít pěkné klenutí. Housle stejně většinou stavěli chlapi,“ směje se Jaroslav Svěcený.

Nutná fyzička

Houslové koncerty jsou náročné i po fyzické stránce, což jej dovedlo ke cvičení: „Za prvé to bylo kvůli věku a navíc jsem zjistil, že kdybych necvičil a neposiloval svoje tělo, tak by to nedopadlo dobře.

Všichni mi říkají: ‚To vás z toho hraní asi musí bolet ruce, že jo?‘ Ruce mám vytrénované, ale po dlouhém koncertu mě bolí nohy, protože dlouho stojím. Ale co cvičím, tak už se to vytratilo. Posiluji břicho, svaly na nohou, dávám si do kupy krční páteř, mám šikovnou paní trenérku. Tak jsem to udělal součástí svého hraní, bez něho si svůj život nedovedu představit – sedět doma na zadku nejsem schopen, na pódiu chci ještě strašit dlouho,“ vypráví s úsměvem.

Na jeho neklidné povaze mají zřejmě svůj podíl také geny. „To jsem nejspíš zdědil po svém dědečkovi, na jevišti nepostojím v klidu. Děda byl kapelník a houslista, choval se úplně stejně. Pohyb mi dělá dobře, líp se mi i hraje.“

Kolik hodin chůze a stání jej stojí jeden koncert? Kde čerpá energii, aby měl na rozdávání? Co zažil s houslemi jako dítě? To všechno uslyšíte v rozhovoru s Janou Kobylinskou.

Spustit audio

Související