Nebáli jsme se. Nenávist je asi silnější emoce než strach, vzpomíná Jiří Jurka na srpen 1968

„Já jsem zažil čtyři národní katastrofy: roky 38, 39, 48 a 68,“ zdůrazňuje dvaadevadesátiletý Jiří Jurka, že nejhorší byly osmičkové roky. Sám říká, že na pár let bláhově uvěřil myšlence socialismu a stal se členem komunistické strany. Brzy zjistil, že je to chyba. Přesto ho nenapadlo, že se dočká invaze Varšavských vojsk.

Čtěte také

Rok 1968 mi obrátil život naruby aneb Dokumentární pásmo o lidech poznamenaných okupací

„Domnívali jsme se, že Brežněv se nikdy neodváží zasáhnout vojensky. Že to těch třiadvacet roků po válce prostě nejde,“ vzpomíná. Na brněnské letiště přiletěli vojáci 20. srpna v noci, maskovali se za civilní let. „Ráno se pustil rozhlas, jako vždycky. A najednou tam slyšíte ten vážný hlas,“ popisuje Jurka, jak hlasatelé informovali o příchodu vojsk a o pohybu vojáků ve městě. V tu chvíli ho napadlo: „My jsme věděli, že je konec. Kam Rus vstoupí, odtud ho po dobrém nedostanete.“

Jurka se svou budoucí manželkou Jaromírou a dvouletým synem bydleli tehdy na nynějším Kolišti v centru města. „Vylezli jsme v šestém patře na balkón a pod oknem tank. Já mám z toho teď úplně husí kůži, jak to poslouchám a vzpomínáme, to bylo otřesný,“ vybavuje si Jurkova žena. Vzpomíná si, že vojáci byli velmi zbídačení, lidé po nich a tancích házeli všemožné věci, ale našla se i hrstka takových, kterým se mužů zželelo a nabízeli jim alespoň rohlíky k jídlu.

Čtěte také

Lidi přecházeli na druhý chodník, aby mě nemuseli potkat. Příběh Naděždy Sušánkové, které sovětští okupanti v srpnu 1968 zastřelili matku

Zachovejte klid

Z rádia neustále znělo, ať všichni zachovají klid a vojáky neprovokují, aby nedošlo k tragédii. „Já jsem hned vyběhl před rozhlas, tam jsem potkal Vaška Postráneckého a ten řekl, abychom sundávali uliční cedule tam, kde jsou nějaké úřady nebo instituce. Najednou nás bylo asi třicet nebo čtyřicet, někde se vzaly žebříky a jutové pytle, do nich jsme si ty cedule házeli a schovávali je do domů, že si pro ně pak zase přijdeme, až odtáhnou pryč,“ popisuje Jiří Jurka.

Jiří Jurka|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

Na otázku, jestli se nebál, odpovídá jasně: „Nebáli jsme se. Nenávist je asi silnější emoce než strach. A v tom byla ta krása, v té euforii, jak se lidé semkli. Ale pak to postupně začalo upadat a upadat.“

Tehdy ještě lidé v Brně nevěděli, že vojáci za sebou zanechali dvě oběti, Viliama Debnára a Josefa Žemličku. A netušili, že o rok později při protestech v Brně zemřou další dva lidé, Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach. Čtveřici obětí, jejichž smrt nikdy nebyla řádně objasněna, si obyvatelé Brna na čtyřech místech ve městě připomínají každý rok a je tomu tak i letos.

Celý příběh Jiřího Jurky si můžete přečíst na webu Paměti národa.