Martin Stöhr: Střepy vzkříšení

Šel jsem kolem plytké řeky, která se tu slepě sune a tváří se, že odnikud. Sune se tu líně nikam, na dně dlouhé rovné rýhy, dnes už divně hluboké. Je ta řeka jako my, říkal jsem si a v tom na mne cákla prudká vůně kvetoucího hlohu, nebo plané trnky, nebo něco tak. Bylo to jak chvilka z dětství, kdy měl člověk všechny smysly lačné, čisté, otevřené a jarní děje dokázaly navodit málem slastné mdloby. Udělal jsem dva kroky dozadu a pak zas nabral přímý směr, chtěl jsem vůni nasát znova, ale už z toho nic nebylo. Jak by to šlo ještě vzkřísit? Dnes už nijak, teď už není naděje, pomyslím si a očima skáču po vykotlaných hradbách Jericha tam na druhém břehu. Hleďme, z prachu nám tu vstává krásná nová čtvrť, jejíž sláva bude lízat paty hvězdám nad vodou. „Byla, je a bude vaše“, má napsáno na čele…

Vážení a milí, tímto končím dělostřeleckou přípravu a dál už budu strohý. Myslí se Svitava, myslí se Nová Zbrojovka, myslí se tím naděje a vzkříšení, které nejspíš vůbec nejsou. Má trasa ovšem nekončí. Vezmu to kolem staré sladovny, které to prý také spočítali, přejdu most a zezadu namířím dom, do Schimitz, abych se zde v jistém místě musel doslova otřást. Tady jsme měli kus půvabné, řekněme lhotákovské, periferie. Konce zahrad, garáže, podezřelé firmy v dočasně věčných likusácích, viadukt a pod ním stezka. Malé městské zátiší, jen občas nad ním zarachotil vlak. Náruč plácku s oázou. Oázou se myslí Hostinec pod ořechy, místními milovaný. Nedávno nám tiše padl za zářivý development.

Dobrá, řeklo se, že tudy musí projít výpadovka z té budoucí čtvrti a našinec to pochopí. K čemu by nám ostatně byla v centru nekropole desítky let zaniklé továrny? Ať se to klidně vzkřísí. Jenže našinec se naivně domníval, že když už to musí být, zvládne se to na úrovni doby. Ani náhodou, ani omylem. Ani ve snu. Byl jsem naprosto bdělý a cákly na mne cáry hnusu. Udělal jsem dva kroky dozadu a pak zas nabral přímý směr, chtěl jsem tu věc nevidět, ale strašila tam pořád. Kdyby cesta! Jakákoliv…

Dřepí zde neuvěřitelná, nadměrečná hala, bez jediného detailu, tvarového nebo barevného, jenž by se pokusil vylepšit tu dystopickou spoušť. Tedy ono to barvu má. Tu nejodpornější na světě. Na výšku tři patra v odstínu nacucaného klíštěte. Pokud ta krabice nosí nějakou vlídnější tvář, je zřejmě natočená ke krásce s nápisem „byla, je a bude vaše“. My ostatní, obyčejní poutníci po odvrácených stranách periferie zjevně nejsme v nároku. „Občané si stěžují…“ V místním plátku jsem našel pár řádků a tím to celé zhaslo. Mrtvolní kšeftaři všech zemí, spojte se! A navždy zmizte ve hvězdách…

Celý fejeton Martina Stöhra si poslechněte v přiloženém audiu.