Literární výročí: Jiří Mahen

Básník Vítězslav Nezval se rozloučil s Jiřím Mahenem na jeho pohřbu verši ze své básnické sbírky Pět minut za městem:

Náš věk je přetížený strom, jenž trčí z kráteru
rok za rokem nám odchází jak průvan fráterů
Jdou s rozžatými svícemi, z nichž bílé slzy kanou
Buď sbohem, krásný korzáre, buď sbohem, na shledanou!

Krásný korzár nebo také kamarád svobody, jak Mahena pojmenovali jeho přátelé, žil jako postavy z jeho románů: byl eruptivní, plný nápadů, ale i rozkolísaný. Individualista, který se nestal nikdy členem žádné literární skupiny a jeho dílo nelze zařadit k nějakému literárnímu směru. Jako by motto jeho první básnické sbírky Plamínky, převzaté od Ibsena, předurčilo jeho celý život: „Chci zůstati osamělým záškodníkem avantgardy a dělat, co za dobré uznám.“

A Mahen skutečně celý život dělal, co uznal za vhodné. Uvědomoval si například, jak je důležité pomáhat mladým literátům, a činil to naprosto nezištně. Jeho rad se dostalo Nezvalovi, Seifertovi, Halasovi a jiným.

Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, se narodil 12. prosince roku 1882 v Čáslavi stejně jako jeho druh, spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Je zajímavé, že oba nakonec našli uplatnění v Brně. Příbuzným Jiřího Mahena byl i prozaik Vladislav Vančura. Byl o devět let mladší než Mahen, a nazýval ho svým strýčkem. Jejich příbuzenský poměr je však vzdálenější. Jejich dědečci byli bratři, jde tedy o vzdálené bratrance. A jak vznikl pseudonym Mahen? Jelikož studenti gymnázií nesměli za Rakouska tisknout své práce v časopisech, zvolil si pseudonym podle postavy ze Zolova románu Germinal se jménem Toussain Maheu. Z Maheua udělal pak sazeč omylem Mahena. Mladý autor se pak smířil s touto sazečskou změnou a podepisoval jí i své další práce. Po otci zdědil Mahen lásku a obdiv ke knihám, ale i těkavost, myšlenkový neklid, humor a ostrý vtip. Jeho dětství nebylo lehké, pocházel ze třinácti dětí a od deseti let musel už pomáhat doma při pekařině. Dostalo se mu přísně náboženské evangelické výchovy, jeho otec z něj chtěl mít dokonce evangelického kazatele.

Na mladoboleslavském gymnáziu se Mahen seznámil s anarchistickými názory. Zprostředkoval mu je o rok starší básník František Gellner. Po absolvování gymnázia se zapsal na Filozofickou fakultu v Praze na obor čeština – němčina. Rodiče ho nebyli schopni na studiu finančně podporovat, a tak se této role ujal bohatý strýc Výborný ze Zbyslavi. Když se ovšem Mahen začal hlásit k anarchistickým názorům, podporovat jej přestal. Mahen se musel živit sám, dával kondice a psal příspěvky do různých časopisů. Studentskou dobu, prožitou mezi bohémy, plnou bídy, tápání a anarchistických myšlenek, zachytil později ve svém dramatu Chroust.

Mahenův život v chudobě měl své následky, onemocněl tuberkulózou střev a musel být operován. Anarchismus ho také sblížil se Stanislavem Kostkou Neumannem, docházel do jeho „olšanské vily“ a přispíval do časopisu Nový kult. Zde se blíže seznámil kromě Neumanna i s Karlem Tomanem, Karlem Hugo Hilarem a dalšími umělci. Z Prahy odešel na Moravu a po krátkém učitelském působení v Hodoníně a v Přerově se trvale usazuje v Brně a pracuje jako novinář v Lidových novinách. O tomto období podává Mahen svědectví v dopise příteli, malíři Miloši Jiránkovi:

„Když jsem byl v Praze, neměl jsem krejcara. Učil jsem v Holešovicích, Petrské čtvrti, ve Vršovicích – neběhal jsem mnoho do Klementina. Druhý rok jsem prožil – sám nevím jak. Třetí rok hodil mne do nemocnice s tuberkulózou střev. Dvakrát operován umíral jsem vlastně celý rok. Pak jsem přišel do Prahy zase, trochu se učil a více se pral se svým osudem.“

Jiří Mahen psal poezii, prózu i dramata. Umělecky nejvyzrálejší básně se objevují ve sbírce Balady z roku 1908, rok předtím vydává sbírku povídek Podivíni. Jak v poezii, tak v próze se objevují motivy oslavující lásku, svobodu, bouřlivé mládí, ale jsou zde i motivy stesku, touhy, bolesti a sociální nespravedlnosti. (úryvek)

Celý medailon Jiřího Mahena si můžete poslechnout v pořadu Zelný rynk v sobotu 24. května.