Krásná, vzdělaná, nespoutaná, bohatá i mocná: Eleonora Akvitánská

Jsme ve vrcholném středověku, ve dvanáctém století. Mladé Eleonorce umřel tatínek a ona se stala dědičkou jeho velkolepého území. A jak už to tehdy chodilo, stala se tím obzvláště žádoucí – kdo si ji vezme, ten bude Akvitánii vládnout.

Z vévodkyně královnou

Eleonora Akvitánská, vévodkyně z Akvitánie, francouzská a také anglická královna 12. století, v představě malíře z roku 1858|foto:Frederick Sandys, Wikimedia Commons, National Museum Cardiff, CC0 1.0, ©

Hned vedle leželo malé a relativně slabé království jménem Francie, pranepatrné oproti dnešnímu státu toho jména. A vládl tam Ludvík, Ludvík Sedmý, a právě ten si Eleonoru vzal. Měla to pro něj být výhra v loterii. Svůj stát oním sňatkem zmnohonásobil teritoriálně i ekonomicky, navíc Eleonora byla opravdu krásná, na tom se shodli všichni doboví svědci. Jenže ti dva si tak nějak nebyli rovni: za kratší konec tahal Ludvík, už proto, že se bezhlavě zamiloval. A bylo to jednostranné, neboť Eleonora si evidentně libovala v přímočarých, mužných, ambiciózních typech, pro jaké se dnes vžil výraz „toxická maskulinita“. No a Ludvíkova láska připomínala spíš nesmělého primána. Navíc potomci s králem taky nepřicházeli na svět tak rychle a často, jak se očekávalo – a oba dva budou později házet vinu jeden na druhého.

Z trůnu na trůn

Takže to neklapalo a Eleonora si záhy začala nějak moc užívat přítomnosti jiných mužů. A jestli zdrženlivější kroniky mluví o tom, že „důvěrné chování knížete ke královně, jejich neúnavné a skoro nepřetržité rozhovory, vzbudily u krále podezření…,“pak v poslední fázi manželství si králův kronikář nebral servítky a napsal, že „Eleonora se nechovala jako královna, ale jako běhna“. A tak se rozvedli, čímž se oběma ulevilo a oba souhlasili s roztomile vymyšlenými důvody, aby k tomu rozvodu dostali souhlas od papeže.

Královna Eleonora Akvitánská (asi 1122/1124 – 1204) na středověké iluminaci|foto:Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

A skvělá partie Eleonora byla znovu ve hře. Ze všech těch středověkých „mačů“ ji nakonec získal francouzský šlechtic Jindřich Plantagenet. A jako z udělání se mu záhy podařilo stát se anglickým králem, a tak se Eleonora stala už podruhé královnou. S manželem tvořili dynamický pár a o vládu nad územím na ostrovech i na kontinentu se dělili. Eleonora ovšem stále vystupovala navýsost ambiciózně a začala si opět počínat v přítomnosti jiných mužů poněkud vyzývavě. Ale Jindřich byl aspoň co k čemu a postupně zplodili řadu potomků, z nichž dva se stanou králem: bude to slavný Richard Lví Srdce a Jan Bezzemek.

Z cely do cely

Nicméně řada synů, to v jednom království nedělá dobrotu, a tak záhy vypukla klasická sourozenecká rivalita a všichni bojovali o to, kdo zdědí trůn. A jejich maminka se rozhodla, že je v tom bude ponoukat, bylo to asi tou její slabostí pro toxickou maskulinitu. Ovšem tohle už bylo pro manžela Jindřicha moc, její půvaby už taky nebyly, co dřív, a tak ji dal do vězení. A aby ji nikdo neosvobodil, tak ji pak v utajení stěhoval z jednoho vězení do druhého. Nakonec ji osvobodil syn Richard a když tak konečně nabyla ve stáří svobody – zavřeli ji do kláštera. A tak vyměnila Eleonora jednu celu za druhou a v té poslední svůj život dokonala.

Královna je mrtvá, ať žije královna.