Kousla je snad tarantule? Taneční šílenství ve středověku
Dne 23. června 1374 vypukla v západoněmeckém městě Cáchy jedna z nejznámějších středověkých vln taneční hysterie, zvané také taneční mánie, taneční mor či choreománie.
Byla to masová posedlost téměř epidemického charakteru, kdy lidé cítili nutkavou potřebu divoce tančit a pak tančili třeba hodiny, dny, týdny, dokud nepadli zcela vysíleni nebo dokonce mrtví. Tyto tance se odehrávaly na ulicích, kde se taneční mánie přenášela na kolemjdoucí a dokázala tak z jednoho města rychle přeskočit na jiné. Zrovna to se stalo v roce 1374, kdy se hysterická taneční vlna z Cách rozlila všemi směry a zasáhla i Kolín, Mety, Utrecht, Lucemburk, Štrasburk; tanečním šílenstvím prý nakazila i obyvatele některých míst na severu Itálie. Trvalo měsíce, než strašlivá taneční extáze opadla.
Utancovaný most a tanečnice Troffea
Tento masový tanec podle dobových svědectví tanečníkům nepřinášel žádné potěšení. Tančili jakoby v transu a proti své vůli. Často křičeli, plakali a prosili nezasažené lidi okolo, aby je z tanečního reje vysvobodili. Posedlé tanečníky často dobrovolně provázeli muzikanti ve víře, že s hudbou se nebožáci rychleji vytančí a tedy vyléčí, ale nefungovalo to. Lidé tančili hudba-nehudba, dokud nepadli, a i potom se třásli a naříkali.
Proč se tak dělo, o tom se odborníci dodnes dohadují. Zajímavé je, že tyto taneční epidemie postihovaly nejčastěji oblast západní Evropy kolem řek Rýn a Mosela. Asi nejstarší dochovaná zmínka o takové taneční extázi je už ze 7. století z Belgie, další případ je známý z 11. století ze Saska-Anhaltska. O několika tanečních epidemiích psali kronikáři ve 13. století. Při jedné dokonce dvě stě šílených tanečníků svým poskakováním rozvibrovalo most, který se i s nimi zřítil do řeky Mázy. Ani 14. a 15. století se neobešlo bez několika případů choreománie. V 16. století tato podivná epidemie vyvrcholila. Dobře zdokumentovaný je případ z roku 1518, kdy ve Štarsburku taneční mor rozpoutala žena jménem Troffea, když začala tančit na ulici. Zanedlouho s k ní přidalo na čtyři sta lidí. Tančili od července do září a přešlo je to, až když byli posláni do hor pomodlit se do kaple sv. Víta, patrona tanečníků.
Pod vlivem drogy nebo psychiky?
A jaké jsou hypotézy vysvětlující tuhle zvláštní posedlost? Podle některých domněnek mohlo jít o masovou otravu námelem, tedy houbou paličkovicí nachovou, která cizopasí na obilí. Podle jiných hypotéz šlo o případy hromadné intoxikace nějakou rostlinnou drogou. Jeden z historiků, kteří se jevem masového extatického tance zabývali, si všiml, že v dobových pramenech se někdy uvádí, že tanec rozpoutávají cizí lidé. V cizokrajných barevných šatech, s dřevěnými holemi v rukou, kteří domácí obyvatelstvo někdy vtahovali do tanečního reje násilím. A snad jim potom dali nějakou drogu? Kdo ví…
Podle starších domněnek mohli být tančící kousnuti jedovatým pavoukem. Tato teorie vychází z italské pověry, podle které měl člověk kousnutý pavoukem – anebo pavoukem očarovaný – tančit, aby z krve vyplavil jed. Za tanečním třeštěním ale mohla stát i lidská psychika. K tanečním hysteriím docházelo často v oblastech, kde se lidé v nedávné minulosti museli vyrovnat s nějakou katastrofou, jako byla skutečná zdravotní epidemie, katastrofální povodně a podobně. A možná právě zoufalství, a také pověrčivost a schopnost lidí podléhat davové hysterii vedla k masovému tanci. Těžko říci. Každopádně, až si půjdete skočit, tak opatrně!
Související
-
Středověké tance sv. Víta
Ze středověké Evropy se dochovaly věrohodné zprávy o případech, kdy skupinu lidí zachvátila zvláštní nemoc, tzv. taneční mor.
-
Co kdysi skutečně bylo ve středověkých hrncích z Holohlav a tragické výročí výbuchu sopky Mont Pelée
Poslední večeře: Středověké hrnce z Holohlav (4:33) – Astronomie: Bude jednou Ceres kolonií Země? (19:44) – Mont Pelée: 120 let od ničivé erupce sopky na Martiniku (24:13)
-
Tajemství a imaginace v příbězích středověkých rytířů a vzpomínka na radioteleskop Arecibo
Příběhy středověkých rytířů, 1. část: Tajemství a imaginace (4:21) – Procházka zářijovou oblohou (17:56) – Arecibo: Konec nejslavnějšího radiového „oka do vesmíru“ (23:42)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.