Když se stavěla vrchlabská nemocnice, hráli jsme si tam s kamarády na bandity

8. březen 2020

Roman Kopřivík se narodil v Chrudimi, vyrůstal ve Vrchlabí a už dlouho bydlí v Hrabačově u Jilemnice. Vystudoval scénáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracoval v Československém, později Českém rozhlase i v televizi.

Je dramaturgem mnoha seriálů, ale také spoluautorem hudby k povídkovému filmu Pražská pětka, který vznikl v režii Tomáše Vorla v roce 1988.

Žijete v místě, kde byl v roce 1894 nejstarší český lyžařský spolek SKI Jilemnice. Vy jste se narodil v Chrudimi, jak jste se dostal do Vrchlabí?

„Naši se vzali a bydleli ve Vápenném Podole, kde můj dědeček dělal správce vápenky, a když mi byl necelý rok, tak dostali místo v nové vápence v Kunčicích nad Labem a dostali služební byt ve Vrchlabí, takže se stěhovali za prací. Mně nebyl ani rok, když jsme tam začali bydlet. Pak jsme se odstěhovali zase do Prahy kvůli tatínkově práci a necelé dva roky potom, co jsme odešli do Prahy, tak se našim stýskalo po Vrchlabí a koupili chalupu v Hrabačově.“

S trochou nadsázky se dá říct, že jste byl u toho, když se ve Vrchlabí stavěla nemocnice.

„To ano, a jak tohle víte? Ta když se stavěla, tak to bylo obrovské staveniště a my jsme tam s klukama měli veliký prostor na hry, hráli jsme si na indiány, bandity a chodili jsme tam tajně kouřit.“

Vy jste si ještě při studiu vyzkoušel různé profese, pracoval jste i jako asistent režie ve filmových studiích na Barrandově. To byla zkušenost, která se hned tak nezaplatí.

„To byla moje první práce po maturitě. Skončil jsem střední školu a byl jsem přesvědčený, že už nikdy studovat nepůjdu. Bylo mi 18 a měl jsem kamaráda, který dělal rekvizitáře na Barrandově. A říkal, ať tam jdu, že ta filmařina je hezký život. A já se tam šel zeptat a myslel jsem si na toho rekvizitáře a říkali, že ti jsou obsazení, ale že má volné místo asistenta režie, jestli bych to nechtěl dělat. Ale že to má háček, že bych dělal asistenta Františku Vláčilovi. Já zůstal koukat a myslel jsem si, že si dělá legraci. Ono to bylo tehdy tak, že František Vláčil měl problémy s alkoholem a nikdo s ním kvůli tomu nechtěl dělat. A já si přitom říkal, že nemůžu mít takové štěstí, že nastoupím v 18 letech do prvního zaměstnání a budu asistent Františka Vláčila. Moje hlavní starost byla, že jsem si musel pamatovat, kde měl Vláčil schované lahve, protože když se mělo natáčet a on nebyl na place, tak jsem to musel oběhnout a přivést ho zpátky. Potom mě už úplně nenáviděl, a když viděl, že se blížím, tak na mě křičel, ale zároveň mě učil přirozeně. Když jsem mu chodil třeba pomáhat do střižny, tak mě posadil do vedlejší místnosti ke stříhacímu stolu a řekl mi, ať si pouštím části toho filmu a na papír mu píšu záběrosled. Já tam seděl hodiny a hodiny a psal mu to a byl jsem zvědavý, k čemu to bude sloužit. On potom ty papíry vzal a zahodil je. Já nevěděl, jestli jsem ho naštval a až později mi došlo, že mi dával školu, jak se to dělá.“

Svého času byly seriály čistě autorskými díly. Teď už to nutně neplatí a upřímně si říkám, že si moc nedovedu představit, jak to může fungovat. Vy se podílíte například na seriálu Modrý kód. Vysvětlete mi, jaká jsou ta pravidla.

„Musíte vědět, kde to začne a skončí a jen proces vzniku je jiný, protože je to kolektivní práce. Jinak to ani nejde, protože třeba když Jaroslav Dietl psal Nemocnici na kraji města, tak to psal rok těch 13 dílů, dneska se píše stejným tempem, jako se vysílá. Protože když to máte ten dlouhodobý seriál, tak on běží pořád pryč a musíte ho psát a natáčet ve stejném tempu jako se na něj diváci dívají, akorát s nějakým předstihem. Na to je potřeba mít metody, jak to zajistit a při tom množství je to týmová práce, která je nezbytná. Po téhle organizační a technické stránce je Modrý kód dělaný stejně, jako ostatní dlouhodobé seriály.“

Napsal jste také scénář krátkého filmu o Jilemnici. Jak jste se k tomu tématu dostal?

„Úplně lehce. Tenkrát paní starostka říkala, že by takový film Jilemnice potřebovala a já bydlím v Hrabačově, který je součástí Jilemnice. A přišla, jestli bych nenapsal scénář. Stejným způsobem oslovila pana Zindulku, kterého v Jilemnici mají všichni rádi. On souhlasil a udělal průvodce v tom filmu a my jsme udělali takové poděkování, že já tam můžu žít a on se tam rád vracel. Udělali jsme pro turisty propagační film města.“

Na co nejvíc lákáte?

„Jilemnice má opravdu svůj zvláštní charakter a je to české město. Hned za naším domem je hranice Sudet a architektura je jiná, tradice je jiná. Jilemnice má kulturní tradici nepřerušenou, tam byla česká kultura a je to zvláštní, ale když přejedete z jednoho města do druhého, tak můžete vidět ten rozdíl. A to mluvím o Vrchlabí a mám ho rád, protože jsem tam vyrůstal. Ale Vrchlabí je jiné než Jilemnice.“

Vaše žena je poloviční Syřanka, pochází z Damašku. Byla, předpokládám, zvyklá na velká města a teď žije v Hrabačově. Ale prý se naučila vařit i kyselo.

„Ano, vy víte fakt všechno. My když jsme se stěhovali do Hrabačova z Prahy, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Že se uvidí a vždycky se můžeme vrátit zpátky, když to nevyjde. Ale nějak jsme se tam usadili, ona to neměla lehké a trvalo to, než se s tím smířila a první zimu skoro nevycházela z domu, protože tam byl metr sněhu. Teď říká, že se jí tam líbí, zvykla si. Nemusela by tam zůstat napořád a neodjíždět, ale hodně si zvykla. Ono se zvyká dobře, když máte kolem sebe dobré lidi a to fakt není fráze. A my máme štěstí na sousedy a na celou Jilemnici. Tam se potkávám s příjemnými lidmi.“

Minule tu se mnou byla Kateřina Neumannová a tady je její otázka pro vás. „Ráda zeptala na váš vztah k lyžím. Směřujete k běžkám nebo ke sjezdovkám a kam jezdíte rád lyžovat?“

„Tím, že jsem vyrůstal ve Vrchlabí, tak lyžování mě baví a jsou to spíš sjezdovky. Ne, že bych k běžkám neměl vztah, není to ani tak, že bych byl líný, ale nenašel jsem si na ně ten grif. Pro mě je to spíš, že mám něco na nohou a jdu. Takový ten grif, kdy se z toho stane radost, tak u těch běžek to nemám. Rád chodím na sjezdovky a můžu říct, že v Krkonoších je spousta výborných míst a nejradši jezdím na Benecko. Máme to skoro nejblíž a je mi hrozně příjemné tím, že to není velké středisko a že tam nemáte pocit toho turistického průmyslu a všeho okolo. V tomhle jsem spíš komornější lyžař.“

Spustit audio

Související