Jsem pravdoláskař a jsem na to hrdý, říká architekt David Vávra

Zajímá mě, jak vypadá Vávrovic sklep? Myslím ten sklep v Braníku, pokud to není příliš dotěrná a soukromá otázka.

Vypadá furt stejně, akorát je zakrámovaný. Proto teda manželka trpí, když tam občas přivedu nějakého novináře nebo filmaře. Ale pódium tam stále je včetně osvětlovacího panelu, který je rozvedený do tří reflektorů. Jeden reflektor je ze sunaru, jestli pamatujete na plechový sunar, jedno byly párky, takový ty luxusní párky, třetí je taková jako pečicí vana. V tom jsou žárovky a ty stále svítí. Takže stačí jenom udělat krůček, abychom se s Milanem Šteindlerem třeba těsně před smrtí na to podium vrátili.

Je třeba ocenit lidi, kteří za nás vybojovali naši svobodu.

Čekala jsem vás v košili se zapnutým knoflíčkem, ale přišel David Vávra s Václavem Havlem v jednom.

Mám vděčnost za to, v jaké žijeme době. A vlastně jsme nebyli tak stateční, abychom byli v kriminále. Je třeba ocenit lidi, kteří za nás tuto svobodu vybojovali. A proto, když mám přednášku, tak vždycky aspoň jednou řeknu Václav Havel. A jsem hrdý na to, že jsem ten pravdoláskař, Havloid nebo sluníčkář. A vlastně nevím, co je na tom špatného být sluníčkářem. To je lepší, než když je člověk měsíčkem nebo tmou.

Tričko s Václavem Havlem nosím, protože vím, že když takhle hovořím, tak se spíš potím. Když má knoflíček u krku, je potom celý zapocený, ale když má tričko s Havlem, tak je provětraný.

Jakou profesionální deformací trpíte?

Spíš se snažím nějak netrpět nebo alespoň ne vědomě. Ale já jsem vlastně už teď shovívavý nebo se snažím být. Řeknu si, že je to třeba blbý barák, ale zase blbé baráky musí být, aby dobré vynikly. Tak se tím tak jako netrápím. Čím se trápím, když někdo hovadsky něco zničí, nějakou hodnotu, tak to mě tak bolí, ale dřív mě to bolelo víc. Nemám energii, abych protestoval. Radši podporuju dobré věci, než abych se stavěl do množiny lidí, kteří nesouhlasí.

Architekt David Vávra|foto:Agáta Nezbedová, Český rozhlas

Narazila jsem při čtení rozhovoru s vámi na vaši poznámku ke Gočárovým mlýnům. A udělalo mi to velikou radost, protože jsme byli naprosto souladní. Já hned po prvním natáčení jsem si to místo oblíbila. Tak mi řekněte, jak to ten architekt udělal?

Tak jednak Josef Gočár je z velikánů české architektury 20. století a Automatické mlýny jsou z jeho šťastného prvotního období, kdy vlastně dokázal udělat v různých architektonických směrech různé projekty.

A druhá věc je, že se toho chopili skvělí investoři, kteří v tom dokázali utopit peníze, což je teda teď dobrá zpráva o naší společnosti, že je mnoho lidí, kteří nejsou jako třeba řada jiných, kteří utopí peníze ve svých osobních snech, kterými jsou třeba ostrov, vila, letadlo a tak dále, ale vlastně pro ně je potěchou to, že udělají radost jiným lidem a že třeba zachovají tuto industriální památku.

Čtěte také

Seriál: Automatické mlýny v Pardubicích se probouzí. Budou žít uměním, vzděláním a kulturou

To je jedna věc, ale druhá, a ta je daleko těžší, že jí vdechnou nový život. Inspirují město a kraj, aby ten záměr s nimi taky sdíleli. A kraj tam udělá galerii, město tam udělá nové technologické laboratoře, mimořádná architektura Jana Šépky, který má opravdu požehnanou ruku na to tvořit přelomové domy. A tohle dohromady vytvoří takovou synergii, která je inspirativní. Není to nějaká naše první nebo druhá liga. Je to světová liga. Je to úchvatné.

Na závěr nesmí chybět otázka od umělé inteligence, která vám tyká. Davide, když se díváš na architekturu jako na umění, jak bys popsal ideální prostor pro divadelní představení, který by sis sám navrhl?

V první řadě nemám rád spekulativní otázky. Bude vypadat tak, jak třeba vypadá Dobeška. Protože Dobeška, kterou navrhoval můj tatínek shodou okolností a já jsem jí pak rekonstruoval, má všechny předpoklady být špatným divadlem.

Nejdřív jeviště mělo šikminu, kabina měla šikminu. To jsme tam při rekonstrukci narovnali, byla pod úhlem vůči divákům. Šatny jsou o patro níž, než je jeviště, což je absolutní školácká chyba.

Protože tatínek to neprojektoval jako divadlo, ale jako takový víceúčelový sál, kde bylo kino, schůze a tak dále. Ale vlastně v těchto špatných podmínkách to má vnitřní nejlepší atmosféru. Takže vlastně poučky neplatí.

edná se o to, když lidi do nějakého prostoru přinesou energii v dané době, tak ji dokážou naplnit jakýkoliv prostor. Čili inteligence se ptá na to, jak se to dělá, a já odpovídám, že to není otázka architekta, je to otázka náhodného setkání lidí v daném čase. A ti z toho vytvoří to místo.

Jak vzpomíná David Vávra na Vasův běh, který uběhl spolu s dcerami? Jak to bylo s vystoupením Hany Zagorové v jejich představení a jejím podpisem pod Několik vět? Je podle něj architekt také vizionář? Jak to bylo se založením Divadla Sklep?