Jediné přání: mít zase domov. Nadační fond Českého rozhlasu pomáhá lidem v zasažených oblastech

„Teď už to pakujeme definitivně, protože nám to budou bourat. Máme vymalováno!“ Popisuje paní Jaroslava z Hrušek situaci a diktuje ředitelce Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriele Drastichové své údaje. Stojíme v jejím domě na dolním konci Hlavní ulici. Kolem nás chodí pomocníci a uklízejí spoušť, kterou tornádo v malém jednoposchoďovém domku napáchalo.

„Přežili jsme. To je to, co je pro mě podstatný.“ Pro všechny jsou ale vzpomínky na osudný čtvrtek, kdy jim to tady během pěti minut zpustošilo tornádo, stále velmi reálné. „Já jsem ty dveře nestačila zavřít. To byla taková rychlost a už mě to táhlo ven. Syn mě chytl jednou rukou za vlasy, druhou za triko a tahal mě dovnitř.“

Jako by nestačilo, že rodina přijde o dům. Přírodní živel se prohnal jejich zahradou a odnesl nebo zničil vybavení, se kterým pravidelně jezdívali na pouti. „Maringotka, kolotoče, to je úplně všechno na maděru. A teď konečně, když covid povolil, že bychom tu práci mohli mít, tak nám ji vzal vítr.“

Paní Jaroslava se doptává na další podrobnosti o finančním daru z Nadačního fondu Českého rozhlasu a přitom zdůrazňuje, jak solidární, ochotní a štědří lidé jsou. Díky jinému dárci, který jí a jejím blízkým půjčil karavan, mají teď alespoň kde přespávat. „Je nás pět, tak jsme tam jako na hromádce. Ale jsme rádi, že alespoň na té hromádce, že jsme spolu.“

Sama už se počasí nebojí. Říká, že jí nemá co vzít. Znovu opakuje, že je nejdůležitější, že všichni přežili, protože k čemu by jí byl domov, kdyby ho neměla s kým sdílet.