Hrajeme z hlavy – co kdybychom si doma zapomněli noty nebo brýle, smějí se členové kapely Bárka
Duo Bárka tvoří dva zkušení a renomovaní hudebníci – Ivana Pokorná, harfenistka orchestru Národního divadla a Pavel Barnáš, violoncellista Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Vedle svých muzikantských zaměstnání se rozhodli společně koncertovat pro radost ve dvou. „Jsme sousedi. Ale poprvé jsme se sešli na dvorku, kde se slavilo vinobraní a scházeli se tam muzikanti. Když mi Ivanka tenkrát řekla, že si tam spolu můžeme zahrát, a že vezme harfu, tak jsem se nejdřív vyděsil, ale nakonec to dobře dopadlo. Asi rok jsme si o tom povídali a scházeli se u toho v naší zkušebně, kterou se stala jedna hospůdka,“ líčí Barnáš spontánní vznik Bárky.
Čtěte také
„Máme i několik pravidel. Třeba nehrajeme z not – ne že bychom je neuměli, ale aby nenastal problém, kdybychom si je zapomněli, případně pult nebo brýle,“ dodává s úsměvem.
„Na rozdíl od orchestru hraji v naší kapele na menší keltskou harfu. Když se ale řekne spojení harfa a violoncello, tak si představíte večer sonát. My už jsme ale od začátku věděli, že poplujeme písničkami. Ty první byly keltské a irské lidovky, pak jsme postupně objevovali, co by nás a publikum bavilo. A Bárka vyplula,“ říká Pokorná.
Hudební angažmá
Hudba hraje v jejich životě roli už od dětství. „Táta byl dirigent v olomouckém divadle v opeře, takže u nás to byla klasika – já klavír, brácha housle. Ale probíhalo to bez tlaku, že bychom v tom měli pokračovat třeba na konzervatoři, to tenkrát nepřipadalo v úvahu. Osud tomu tak chtěl, abych se k harfě dostala. Nakonec to bylo jak z pohádky – po studiích jsem se přes konkurz dostala do Národního divadla v roce, kdy se otevíralo po rekonstrukci. Velice si toho považuju,“ popisuje Ivana Pokorná.
Její kolega z Bárky se původně chtěl stát rybářem, protože se narodil v Třeboni. „Začínal jsem s trumpetou, pak klavír a violoncello, tatínek mě v muzice podporoval, protože sám v mládí hrál na housle a kontrabas. Hudba mi otevírá dveře do mnoha míst, kam bych se jako rybář nikdy nedostal, ale zůstaly mi obě lásky,“ říká Barnáš, který je současně ředitelem a dramaturgem hudebního festivalu Okolo Třeboně.
S jakými umělci a muzikanty spolupracovali? Co je na muzice nejvíc baví a jak ji propojují s českou krajinou? Poslechněte si v Apetýtu s Janou Kobylinskou.
Související
-
Díky knize jsem si po 30 letech usadil svůj život, rekapituluje cimbalista a hudebník Dalibor Štrunc
„Svou knihu uvádím slovy: staří Valaši psali, že ti, co psali, lhali. Já jsem se ale snažil vymýšlet si v ní co nejméně. Zpětně vidím, že nic v mém životě nebyla náhoda.“
-
Harmonikář, který nezpívá, je poloviční harmonikář, říká s úsměvem Janko Grabec
„Heligonka je vzpomínkou na historii a nástroje, které byly dřív. I dnes existují výrobci heligonek, ale je to něco jiného než klasický akordeon nebo klávesová harmonika.“
-
Harfa v české lidové muzice
Žebro, žebrák, drnnkadlo, harfička - i tak se říkalo harfě, tedy drnkacímu mnohostrunnému nástroji trojúhelníkového tvaru. Známý byl už ve 4. tisíciletí před n.l.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
