Herec Josef Dvořák o neustálé tvorbě pro děti

Pro nastolení správné atmosféry využil svého psa a sám říká: „Já nevěděl, jak to pohádka dopadne, takže jsem byl sám zvědav, ale líbilo se mi to, děti byly úžasné a pozorné.“

V loňském roce jej na zlínském festivalu porota nominovala do finále s Jiřinou Bohdalovou o nejlepší pohádkový hlas, ve kterém nakonec zvítězil. Sám už jen matně vzpomíná na číslo, které by nejlépe vystihlo kvantum těchto pohádkových počinů.

První nabídku na podobnou roli dostal u pohádky Maxipes Fík. „Nevěděl jsem jak se na to připravovat, den před natáčením jsem šel s kamarády na pivo a v té době mě velmi bavilo kouřit. V průběhu večera došlo i na doutník, po kterém ze mě následující ráno vycházela jen pára, nemohl jsem vůbec mluvit. Po první větě v nahrávacím studiu z toho byl režisér tak nadšený, že ten chraplák Maxipsu Fíkovi už nakonec zůstal.“ s chutí vypráví.

Spojení se zvířaty při svém herectví nikdy neodmítal. Dostával se tím podle svých slov do všelijakých situací: „Při jednom natáčení mi po úvodní klapce stouplo na nohu malé slůně a já byl nucen záběr dohrát. O několik let později jsem se vydal s dětmi do Zoo a zkusil na Šanti zavolat, sloní paměť je skutečná, po několika zavolání ke mně přišla, pamatovala si mě.“

Divadelní společnost Josefa Dvořáka příští rok oslaví čtvrt století, záběr má po celé republice, na Slovensku a svého času i ve Vídni. „Bál jse sem, že když tam přijedeme, tak ti staročeští usedlíci ve Vídni náš typ humoru nevezmou, ale byl jsem velice překvapen. Vznikla ohromná spontánní situace, že to chvílemi vypadalo jako bychom hráli na václaváku.“ vzpomíná.

Divadlo ve své programové nabídce myslí i na děti, takže Josef Dvořák může pokračovat v jednom ze svých dalších ztvárnění vodníků. V 80. letech na tomto poli dominoval a šel doslova z jednoho rybníku do druhého. Mezi nezapomenutelného hastrmana patří především role v Kytici na prknech divadla Semafor.

Svá představení uvádí i v netypickém prostředí, toto rozhodnutí je vyústěním konfliktu postoje s dlouholetou praxí. Rád jej připisuje přelomové situaci se svým souborem: „Jednou jsem slyšel, že divadlo se dá hrát všude, i v hospodě, jen tam musejí být herci. Nedlouho poté nás tak osud zavál do sálu, ze kterého šla hrůza. Neodjeli jsme. Odehrát zde představení Revizora byla najednou výzva. Na pódium se vešli maximálně tři herci a diváci seděli namáčklí přímo na něm. Sál byl opakovaně vyprodaný a byl to velice intenzivní zážitek. Herec si ovšem musí dávat pozor na každý falešný nádech, ale setkání to bylo krásné.“