Helena Zmatlíková
Již nejméně tři generace znají důvěrně její obrázky - provází je od prvního leporela, přes slabikář, Honzíkovu cestu, Děti z Bullerbynu, knížku O letadýlku Káněti a dlouhou řadu dalších. Ilustrovala téměř 300 titulů, které vyšly a stále vycházejí nejen v České republice, ale knihy s jejími ilustracemi jsou vydávány kromě běžných světových jazyků například také japonštině, čínštině, korejštině, švédštině, litevštině, finštině, arabštině, ale i v jazyce tak málo rozšířeném, jako je mluva horních i dolních Lužických Srbů. Více než padesát let patřila mezi přední ilustrátory, v žebříčku výtvarníků, jejichž knížky dosáhly největšího počtu vydání za celé dvacáté století, se umístila na sedmém místě. Sama říkala, že vydané knihy ani nespočítá, protože některé z nich vyšly už více jak desetkrát.
Helena Wehrbergerová se narodila 19. listopadu 1923. Její maminka měla vystudovanou angličtinu a němčinu, tatínek měl obchod se sportovními potřebami. Byl velký sportovec, nejraději měl fotbal a lyžování. A tak se nelze divit, že i jediná dcera se naučila výborně lyžovat, plavat, ale i samostatnosti, odhodlání a vytrvalosti. Velmi ráda také cestovala - během studií viděla prakticky celou Evropu.
Helenka si odmalička také ráda nejprve čmárala, pak malovala. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila v Officině Pragensis. Byly to všechno dobré, ale také drahé školy, a tak když jí zemřel otec, musela si navzdory vydatné pomoci maminky na studia vydělávat sama. Bylo jí teprve 14 let, když objevila inzerát, kde si jeden pán hledal módní kreslířky. Navzdory jejímu nízkému věku, ale i poměrně velké konkurenci starších a zkušenějších, si vybral právě ji. Brzy se stala jeho nejlepší kreslířkou.
Poprvé se vdala ještě poměrně velmi mladá. Bylo jí teprve 18 let, když si brala Ivo Zmatlíka, který pracoval v nakladatelství Petr, později v Academii. Jejich manželství však vydrželo pouhých sedm let. Narodil se jí tehdy její jediný syn, Ivan. Helena Zmatlíková tehdy během války nastoupila na své první, a také poslední, pravidelné zaměstnání - do Melantrichu, kde do její pracovní náplně patřily stejně tak módní kresby, jako ilustrace povídek, či omalovánky a vystřihovánky.
Kromě toho docházela na lekce herectví k Evě Vrchlické, neboť ji přitahovalo divadlo. Už jako malá hrála dokonce ve dvou filmech. Když se však seznámila s ředitelem Melantrichu a zároveň divadelním kritikem doktorem Václavem Tréglem, po shlédnutí jejích kreseb jí poradil, aby se věnovala raději jim.
"Její rukopis se vyznačuje pevnou obrysovou linkou a kresbou, která září jasnými barvami a vyvolává pocit něčeho důvěrně známého a optimistického," napsal o Zmatlíkové Jaroslav Císař.
Po absolutoriu v roce 1942 se rozhodla zůstat na volné noze. Po skončení 2. světové války se stala kmenovou ilustrátorkou Státního nakladatelství dětské knihy (později Albatros). Malý syn a spousta práce znamenalo pro ni náročné období, ale díky podpoře matky vše zvládala. Na počátku 50. let se provdala podruhé. Vzala si malíře Zdenka Seydla, s nímž prožila více jak 20 let. Jeho prostřednictvím se seznámila s Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou a celou řadou jeho přátel. Ale s autory knížek, které ilustrovala, se zpravidla nepřátelila a ani nestýkala. Říkala, že si prý nechtěla kazit představu, kterou si udělá o autorovi z jeho textu.
A knih, které ilustrovala, těch opravdu nebylo málo. Mezi nejznámější zajisté patří kromě již jmenovaných Z deníku kocoura modroočka, Alenčina čítanka a Martínkova čítanka, Pinocchiova dobrodružství, Míček Flíček, ale také Malý princ od Saint-Exupéryho, či Putování za švestkovou vůní od Ludvíka Aškenazyho. Přitom se stihla věnovat také jiným výtvarným oborům: keramice, animovanému filmu a ilustracím pro dospělé. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958.
Třebaže syn Ivan zdědil talent na kreslení a malování a Helena Zmatlíková ho v tom podporovala, sám netoužil pokračovat v matčiných šlépějích. Namísto toho vystudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze a pracoval jako dramaturg v Národním divadle, později v Divadle S. K. Neumanna. Po revoluci se ale ke knížkám přeci jen vrátil a založil si nakladatelství Artur. Stal se pak jedním z největších nakladatelů, kteří vydávali knihy ilustrované Helenou Zmatlíkovou.
Ilustrace Heleny Zmatlíkové si svou něhou, veselostí a krásou získaly jak děti, tak i dospělé téměř na celém světě. Bylo jí za ně uděleno nejedno ocenění za nejkrásnější knížku, mezi nimi např. od vydavatelství Albatros Nakladatelská cena za celoživotní práci s dětskou knihou za rok 2002 a třikrát cenu Marie Majerové. Knihy s jejími kresbami sklízely úspěchy na renomovaných veletrzích od Chicaga přes Frankfurtu po Jeruzalém. Její půvabné postavičky s typickýma velkýma očima nás budou i nadále provázet, i když 4. dubna 2005 nás jejich autorka po dlouhé těžké nemoci navždy opustila.
František Nepil o Heleně Zmatlíkové jednou napsal:
"Dnes už to vím: ty modré oči, které jsem vídal v knížkách pro děti, jsou oči paní Zmatlíkové. Když jsem ji viděl poprvé, tak jsem ji podle nich poznal. Chvilinku předtím, než nás představili. Seděla u kulatého stolu, já vkročil dveřmi dovnitř a jak jsem ji spatřil, napadlo mě: tuhle paní namalovala Helena Zmatlíková. A ona ji nenamalovala Helena Zmatlíková. Ona to prostě byla ona."
K tomu ještě dodal: "Nikdy nemůže knížku zkazit. Vždycky jí dá srdce a křídla."
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
