Ecce Homo - Milan Rastislav Štefánik

Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července 1880 v Košiariskách pri Brezovej, kde byl jeho otec, Pavol Štefánik, zemanem a evangelickým farářem. Mladý muž studoval na evangelickém lyceu v Prešpurku, pak v Szoproni a když získal Telekiho stipendium 70 zlatých, zapsal si v Praze stavební inženýrství. Tady byl členem spolku Detvan, jehož předsedou byl tehdy medik Vavro Šrobár. R. 1900 přestoupil kvůli astronomii na univerzitu, promován na doktora filozofie byl až 18. října 1908 (proděkanem filozofické fakulty byl Jaroslav Vrchlický).

Logo|foto:Český rozhlas

Před válkou se Štefánik věnoval zejména astronomii, seznámil se Camille Flammarionem a Julesem Janssenem, pomohl vybudovat hvězdárnu na Mont Blancu, cestoval do Střední Asie, do Afriky a za Halleyovou kometou na Tahiti a ostrov Vauvau. Navštívil též, patrně i s úkoly spíše diplomatickými, jižní Ameriku (Brazílii a Ecuador) a také Maroko. Na počátku války narukoval Štefánik ve Francii k letectvu, absolvoval leteckou školu v Chartres a od 11. dubna 1915 byl pilotem v hodnosti desátníka. Pak jeho vojenská i politická kariéra nabrala na obrátkách. O několik dní později byl jmenován podporučíkem a na počátku r. 1916 se zapojil do činnosti Čs. národní rady v Paříži. Na frontě byl činný jen asi 3 měsíce na sklonku r. 1915. Pro plnění diplomatických misí mu byla nejprve propůjčena hodnost kapitána (v říjnu 1916 pro Rumunsko), ale nakonec pro jednání v Rusku hodnost brigádního generála (červen 1918).

Štefánik cestoval k našim legiím na Sibiř přes Spojené státy a Japonsko, ale než tam dorazil, byla již publikována washingtonská deklarace, která vyhlásila nezávislost Československa. Události 28. října nastoupený vývoj potvrdily a brzy nato skončila válka. Štefánik byl sice ministrem války nového státu, ale v jeho resortu působil i Václav Klofáč, který byl domácím odbojem jmenován ministrem národní obrany. Štefánik se nechtěl vrátit domů dříve, než dořeší otázku evakuace našich legií z Ruska, proto opustil Vladivostok až 25. ledna 1919.

Logo|foto:Český rozhlas

Poté se ovšem vršily spíše události nepříjemné, nepočítáme-li plánování sňatku s poslední ze snoubenek, italskou markýzou Giulianou Benzoni. Jednak bylo třeba řešit spory mezi italskou a francouzskou vojenskou misí, Štefánik se navíc nepohodl s Benešem, který nerad viděl jeho výlety do mezinárodní diplomacie, kterou považoval za svůj resort. Domácí politika také neskýtala příjemné perspektivy a znechucený generál se nechal slyšet, že navštíví domov, kde byl naposled roku 1913 na pohřbu otce a pak se bude věnovat astronomii ve Francii či v Itálii.

Dne 4. května 1919 opustil Štefánik spolu s tříčlennou italskou posádkou v letadle typu Caproni 450 letiště Campo Formido u Udine. Podrobnosti o letu ani v jeho poslední fázi neznáme, neboť žádný z možných svědků nepřežil. V 11.30 minut se letoun zřítil na prahu přistávací dráhy Vajnorského letiště a všichni členové posádky zahynuli. Není dokonce jasné, kdo v osudný okamžik letoun pilotoval. Později se objevilo mnoho různých pověstí, podle nichž bylo Štefánikovo letadlo sestřeleno, katastrofa byla důsledkem jeho sebevraždy nebo pilotního selhání, letoun byl zničen výbuchem nálože, jež do něj byla vložena při mezipřistání. Pro každou z pověstí je řada dokladů. Jisto je, že Štefánik byl nepochybně výjimečný muž a jeho smrti bychom měli želet. Jak řekl i Masaryk: "Bylo v něm mnoho geniálního..." Hezký den!