Ecce Homo - Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Na konci března nepěkného roku 1939 spatřil v Táboře světlo světa postavou nevelký, ale jinak jako osobnost nepřehlédnutelný Jiří Hrzán. Jsou herci, kteří v mládí odehráli množství rolí příslušných svému věku a pak důstojně stárli až zestárli do podoby skoro dokonalých uměleckých artefaktů. Takovým hercem byl pro mne třeba Vlastimil Brodský nebo i Miroslav Horníček, kterého sledovat jako mladého a nadějného bylo vyloženě utrpení. Mezi herci světovými byl takovým krásným seniorem Jean Marais, který hrál do vysokého věku šermíře, šplhal do výšek a visel pod letadly a poté dokázal odložit tuto image a úhledně zestárnout a nejen to, dokonce zkrásnět asi jako pan Werich. Ve druhé skupině jsou třeba Gérard Philipe nebo Marilyn Monroe, které si prostě jako starší nedovedeme představit. Možná je lepší, že zemřeli mladí jako všichni, jež milují bohové. Zůstali tak navěky konzervováni v naší paměti jako krásní a zestárnout už nemohou. O Jiřím Hrzánovi to platí do písmene. Bylo mu určeno pouhých 41 let.

Jiří Hrzán se narodil v rodině někdejšího zahradníka prezidenta Beneše. Smrt se ho dotkla už v dětství, když ho nešťastnou náhodou postřelil bratr. Po angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích v l. 1961-64, kde se v roli Villona v Baladě z hadrů prosadil dynamickým herectvím, přišel v r. 1965 do Činoherního klubu v Praze. Jeho první a hned slavnou rolí v Činoherním klubu byl sluha Syr v Menzelově inscenaci Machiavelliho Mandragory. Svým pohybovým mistrovstvím a klaunstvím učinil ze své postavy tu hlavní. K handicapu malého vzrůstu měl Hrzán problém s výslovností a občas i tendenci zakoktávat se. Přesto však dovedl okouzlit svým chlapeckým půvabem a výrazem, jenž zcela odzbrojoval. Nedostatečnou výšku své postavy vyvažoval mimořádným pohybovým talentem, místy hraničícím s akrobacií. Skvělé pohybové předpoklady a fantazii klauna uplatňoval ve svých dalších divadelních rolích, zejména v roli Dobčinského v Gogolově Revizorovi. Svých schopností bohatě využil i ve filmu a v televizi. Před kamerou stanul už na počátku 60. let jako mladík krátce po dvacítce, ale za povšimnutí stály až filmy Bloudění a Hotel pro cizince z r. 1966. U diváků se Jiří Hrzán prosadil jako komediální herec spolu s Ivou Janžurovou v komediích Jiřího Krejčíka, z nichž první byla Svatba jako řemen, kde si dokonale vystřihl poněkud nedobrovolného ženicha, který je navíc obviněn ze znásilnění. Stejně nepřekonatelný byl také v Pensionu pro svobodné pány. Ostatně opilci se mu hráli tak dobře právě proto, že se nemusel soustředit na výslovnost a stresovat se obavou z koktání. V umění využít jeho nedokonalostí pokračovali později i režiséři Václav Vorlíček a Oldřich Lipský ve filmech Pane, vy jste vdova! a Slaměný klobouk. Také v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III., se Jiří Hrzán projevil jako excelentní herec, tentokrát muzikálového typu. Kromě řady komediálních rolí zůstaly po něm i nejméně dvě dramatické - Prcek v Polákových Nebeských jezdcích a titulní role v Renčově Hlídači.

Jiří Hrzán

Jak v divadle, tak v životě byl Jiří Hrzán přelétavý a roztěkaný. Miloval dobrodružství. Odmalička si oblíbil výšky a ani v nebezpečných záběrech se nedával zastupovat kaskadéry. Koketoval se smrtí a sám o sobě často říkal, že umře mladý a že si nedovede představit, že se dožije vysokého věku. Jiří Hrzán byl nesporně výraznou osobností českého divadla a filmu 60. a 70. let. Dnes můžeme jen spekulovat, kudy by vedla jeho herecká cesta, kdyby nedoplatil na vlastní riziko a vášeň pro výšky a ženy. A také kdyby žil a tvořil v jiné době. Naštěstí herecký talent po něm zdědila dcera Barbora Hrzánová, členka předních pražských divadel. Hezký den!