Ecce Homo - Eduard Kadlec

16. březen 2005
Ecce Homo

V Ústí nad Labem se před 125 léty narodil v české úřednické rodině Eduard Kadlec, pozdější významný vojenský činitel čs. státu, tentokrát, na rozdíl od jiných, s barvitější kariérou.

Spolu se svým mladším bratrem Janem se Eduard rozhodl pro vojenské povolá-ní, a proto po ukončení německé reálky nastoupil na dělostřeleckou kadetní školu ve Vídni, kterou ukončil v polovině srpna 1900. Pak nastoupil poměrně slibnou kariéru, již však zastavil spor s nadřízeným a přemístění na podřadné funkce. Když se ani po osmi letech nedočkal povýšení, rozhodl se poručík Kadlec rakousko-uherskou armádu opustit a hledat své štěstí jinde. Na jaře 1909 se přihlásil ke službě v koloniální správě v Belgickém Kongu, prodělal školení koloniálních úředníků a nato působil ve funkci oblastního správce. Když prokázal své řídící schopnosti a vyznamenal se v několika výpravách proti domorodcům, byl na jaře 1913 vyznamenán a povýšen na vrchního správce sektoru Likame ve východním Kongu.

Eduard Kadlec

Po pěti letech africké služby odjel Eduard Kadlec na začátku léta 1914 na dovo-lenou do Čech, kde jej zastihla Světová válka. Za mobilizace nastoupil jako záložní důstojník do pevnosti v Przemyslu, kde převzal velení jedné z pomocných pevnůstek komplexu. Zúčastnil se odražení ruského útoku na pevnost a v noci z 21. na 22. března 1915 nechal vystřílet zbývající munici, zneškodnit děla a vyhodit kasematy a skladiště do povětří. Spolu se zbytkem 100 000 rakouské posádky, mezi nimiž bylo i 9 generálů se vzal do ruského zajetí. Tam vyvíjel nejprve spíše politickou činnost a až v červnu 1917 požádal o přidělení do československých vojenských jednotek. V hodnosti kapitána byl velitelem praporu a posléze převzal velení celému 7. střeleckému pluku. U Bachmače byl těžce zraněn, ale setrval u pluku na jeho cestě po Transsibiřské magistrále. Vyznamenal se pak obranou obklíčeného Mariinska, byl ustanoven náčelníkem štábu Východní skupiny československých vojsk (tzn. východně Omska) a pak v hodnosti plukovníka velitelem rumunských dobrovolnických jednotek, které převzal 25. listopadu 1918 v Irkutsku. Tady osvědčil svoje znalosti francouzštiny.

V Rusku se plukovník Kadlec i oženil, 15. prosince 1919 uzavřel v Irkutsku sňatek s Věrou Fjodorovnou Solovjevovou, dcerou obchodníka z Turinska, která se s ním vrátila do vlasti. Tady byl rychle povýšen až do hodnosti divizního generála, ale vedle toho setrval až do r. 1931 ve funkci velitele divize v Olomouci. Nadřízení oceňovali jeho "bezvadný charakter a vysoce vyvinutý smysl pro povinnosti", ale současně jim vadilo, že je až příliš bezúhonný, přímý, důsledný a samostatný, což "ne vždy jde směrem žádoucím". Proto byl pominut při obsazování místa zemského vojenského velitele a až po předčasné smrti gen. Václava Kopala byl 15. listopadu 1935 jmenován zemským vojenským velitelem v Brně. Osvědčil se výtečně, ale ani kladné hodnocení nezmenšilo nátlak na jeho odchod z čs. armády. Ten mělo usnadnit jeho mimořádné povýšení dnem 31. května 1937 do hodnosti armádního generála. Služebně nejmladší armádní generál byl pak "na vlastní žádost" penzionován. Od tohoto okamžiku zůstal mimo veškeré dění za války i po ní. Změnou bylo jen to, že zatímco Němci jej nechali na pokoji, po únoru 1948 vystěhován ze své brněnské vily, na jaře 1950 degradován na vojína a zemřel v naprostém zapomnění. To se změnilo až po r. 1989, kdy mu byla alespoň vrácena hodnost a s ní i čest vojáka Republiky Československé. Hezký den!