Dabing Street jsem nejdřív odmítl a režisérovi napsal sprostou SMS, aby si nemyslel, že jsem suchar

Narodil se v Praze, s rodiči vyrůstal v Karlíně. Po říčanském gymnáziu vystudoval DAMU. Divadlo, film a televize, to je jeho profesní život.

Vyrůstal jste v Karlíně. Kolem Sakařovy vily bývalého Národního domu, kde dneska sídlí Český rozhlas, jste chodil už jako kluk?

„Ano. Já věděl, že na tohle téma možná dojde. Karlín v dobách padesátých let, kdy jsem začal chodit do první třídy a deset let jsem strávil v rozděleném bytě s druhou partají a pod Negrelliho viaduktem byla špína, saze. Mé dětství v tomto smyslu bylo černé. Jak jsem chodil do školy, tak z hal létaly jiskry, jak se brousily různé železné, velmi objemné výrobky a všechno tak nějak páchlo a kouřilo. A já na ten Karlín proti tomu dnešnímu vzpomínám černě.“

Vyprávěla vám někdy maminka, jak do nemocnice, kde pracovala jako zdravotní sestra, přivezli po atentátu Reinharda Heydricha?

Viktor Preiss s Alenou Zárybnickou|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas Pardubice

„Ano, třeba v souvislosti s GENem, který točila paní režisérka Sommerová a musela to být šílená, dusná doba plná hrůzy. Ale zase, ona byla osmnáctiletá dívka, která tam pracovala na infekčním oddělení a pamatuje, jak zatloukali okna na tom oddělení a ona mezi tím se dostávala do situace, kdy začala bezděky jako mladá, bezproblémová a beze strachu stěhovat zbraně z Bulovky dolů do Karlína. Mluvím o tom proto, že to prožívala jinak. Jako mladý člověk, který měl hranice strachu a obavy o svůj život posunutý někam do nedozírna.“

Vy jste se rozhodl pro DAMU. S vaší ženou, tehdy slečnou Drchalovou, jste se na DAMU seznámili. Máte ještě před očima okamžik, kdy jste se viděli poprvé?

„Mám to velmi zřetelné. Měl jsem takovou kostkovanou kšiltovou čepici. Ona šla dolů a já do schodů. Já byl druhák a ona v prvním ročníku. Na to konto jsem potom namaloval jeden z obrázků, jmenuje se to Setkání, je tam chodba a schodiště a mám pocit, že to znamení, které jsem dostal, a událo se na těch schodech, bylo prostě osudové.“

Starší syn Martin je herec, vystudoval DAMU. Dívala jsem se, že loni natáčel asi 4 audioknihy. Umí s hlasem pracovat stejně jako vy?

„Musím ho pochválit, že tahle kategorie mu jde a dělá ji dobře. Byl bych rád, kdyby ho bavila a měl té práce víc. Práce, která by ho zajímala.“

Mladší syn je počítačový grafik a chtěla jsem se zeptat po kom je on, ale když se dívám na vaše obrázky, tak je mi jasné, po kom zdědil nadání. Vy jste talent ke kreslení zdědil po svém dědečkovi?

„Ve vší skromnosti, nevím, jestli je to talent, jsou to pořád pokusy. Můj děda byl vystudovaný avák, tedy měl Akademii výtvarných umění a byl akademický malíř. Také jeden čas přednášel a tak dále. Já se s ním jako malý kluk podíval do ateliéru a ta vůně barev a terpentýnu, to je něco jako divadelní vůně. Ten odér je podobný, je tam něco ve vzduchu, co se celkem špatně definuje. Neučil mě kreslit, jen mi dal pár rad, jak velká je hlava, kolikrát se vejde do těla a tak dále, ale víceméně jsem asi dýchal a polykal tu atmosféru, takže nevím, jestli se dá mluvit o talentu, ale říkám tomu pokus a člověk se čas od času v něčem zlepší, něco víc pochopí.“

Viktor Preiss namaloval pro Alenu Zárybnickou Ikara, kterého chrání anděl|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Musím přiznat, že rovnou mezi dveřmi jste mě absolutně dostal. Já jsem se velmi těšila a vy když jste přišel, tak jste vytáhl velkou modrou obálku a v nich je váš obrázek. Moc si vážím toho, že jste pro mě něco nakreslil, a děkuju.

„Já děkuju, že se vám líbí, že to třeba tématicky se trefilo do vašeho povolání.“

Je tam balón a Ikarus, který se vznáší.

„Je tam Ikarus, ale moc vznášet mu to nejde, tak ho chrání Anděl Páně a drží ho na opratích.“

Jak dlouho trval potlesk při vašem posledním představení, které jste odehrál s Tomášem Töpferem v legendárním představení „Vstupte!“?

„Já nevím, jestli existuje nějaký záznam, tak asi by se to dalo změřit. Já měl docela vděčný pocit, žádný sentiment, já byl šťastný.“

Nepřišel ten sentiment ani teď, po roce a půl?

„Vůbec ne a to si myslím, že je nejlepší výsledek.“

Z vaší šatny měla možnost natočit záběry režisérka Olga Sommerová a prý jste tam některé věci nechal ve skříňce se vzkazem „To vše je volné“. Co vše zůstalo volné po vašem odchodu?

„Byly tam hezké zbytečnosti, hřeben, líčidlo, tělka, zlomvazky z premiér a možná jsem tam nechal i hrníček a tak dále.“

Tušíte, kde ty věci jsou?

„Netuším, já jsem tam od té doby nevstoupil.“

Ještě zůstaneme u vašeho výtvarného nadání. Ilustroval jste knihu Martina Stropnického Klídek, nerve!, ale ta nebyla jediná. Vy jste například ilustroval i knihu svých rozhlasových rozhovorů.

„To taky, protože se nám to zdálo příhodné. A jelikož jsem slezl docela velké množství pražských věží, tak jsem k tomu udělal takové příležitostné čmáranice. Já miluju výšky a rozhledny a miluju obzor, tak jsem v určité krizové životní situaci byl hrozně vděčný za to, že jsem měl možnost poznávat neznámé věci, věže, na kterých třeba čtyřicet let nikdo nebyl a to byl pro mě pravěk a objevování a z toho vznikly obrázky.“

Mluvíme o vašem televizním seriálu, kdy jste byl průvodcem. Která z těch věží je pro vás tou nejsilnější vzpomínkou?

„Je to těžká otázka. Když jsem vylezl asi po sedmimetrovém kovovém žebříku z kaple na ochoz svatovítské věže, kde na té gotické balustrádě jsem stál jen na rozkročených nohách a byla tam vůle jen chodidla a díval jsem se na tu druhou věž, ze které točili, tak tam jsem cítil co to je za sílu.“

Za roli Robina Williamse v komedii Táta v sukni jste získal Cenu Františka Filipovského v roce 1995 a o čtyři roky později jste cenu za dabing získal znovu za film Oscar Wilde.

„Dneska už neumím dabovat způsobem, který je podle počítačových kódů a takzvaně dokud to jde, pojedem. Je mi to trošičku žinantní, říkat To my jsme a Za nás to nebylo… Ty začátky v dabingu byly velice poctivé a obohacující, co se týče řemesla a toho, jak to zvládnout. Dneska už je to jinak a já bych ani touto rychlostí neuměl pracovat a v podmínkách jakých se pracuje v soukromých studií. Chce to velkou zručnost a postřeh a velkou míru řemesla. A já se domnívám, že po té přestávce, jelikož už dabing nedělám, bych se do toho velice dlouho vpravoval a už nejsem tak rychlý a obratný.“

Velkou sledovanost měl v České televizi seriál Dabing Street, kde jste si zahrál sám sebe. Jak dlouho vás musel režisér Petr Zelenka přemlouvat? Prý u jiných herců neobstál, ale ti, u kterých obstál, sklidili opravdovský aplaus. Jak to bylo u vás?

„Já byl na konci velmi šťastný a bavil jsem se. Ale tam nebyla věta bez sprostého slova a já nejsem moralista a dokážu být docela šťavnatej, ale říkal jsem si no to teda, co tohle je? Tak jsem to odmítnul. Dal jsem to přečíst ženě a ta říkala, že teda neví, jestli bych zrovna tohle musel dělat. Když jsem to odmítnul, tak jsem napsal velmi sprostou, stylově sprostou SMS, aby si pan režisér nemyslel, že jsem nějaký suchar. A on mi opáčil, že mě asi řídí manželka a proto to nechci dělat. Nějaká moje ješitnost si řekla tak víte co? Já do toho půjdu! A byl jsem šťastnej, bavili se všichni, byl jsem tam s panem Krobotem, kterého se mi podařilo na minutu odbourat, smál se a ten se směje krásně. Já je mám rád, ty Dejvičáky.“

Jste bezkonkurenčně nejúspěšnějším neviditelným hercem v historii ankety, kterou vyhlašuje Týdeník Rozhlas a Český rozhlas za herecké výkony na vlnách Českého rozhlasu. Kolik času vám zabere příprava na rozhlasovou hru? Liší se to od té divadelní?

„Příprava je poctivá, nejde o to si to jen přečíst, já musím říct, že některé věci chci mít s velkým předstihem doma, čtu si je a musím o nich přemýšlet. To není jen o tom, vzít text a na první dobrou ho přečtu v rádiu. Takže nepodceňoval bych rozhlasovou přípravu, naopak.“

Minule tu se mnou seděl ředitel Českého rozhlasu Pardubice a Hradec Králové Jiří Kánský a tady je jeho otázka pro vás. „Kdyby vám kouzelný dědeček nabídl, že vám splní jakékoliv přání, co byste si přál.“

„Já bych si něco přál, ale nemohu to zveřejnit. Je to natolik intimní a natolik rodičovské přání, že bych to nerad rozváděl. Ale přál bych si, aby ten kouzelný dědeček pomohl.“