Chodit a přitom létat. Nordic walking mi pomohl na syndrom vyhoření, říká lektorka svižné chůze

„Pohyb mě odmalička bavil, s kamarády jsem lezla po stromech, aktivní sportovec ze mě ale nebyl. Rodiče mě vedli k lyžování, protože maminka pocházela z Oravy,“ říká lektorka na úvod rozhovoru.

Hole pro nordic walking mají speciální poutka|foto: Ludmila Opltová

K nordic walkingu se Zdenka Šardová dostala před 6 lety. „Vedly mě k tomu osobní problémy. Dříve jsem pracovala v personálním managementu a dospěla jsem až do stádia vyhoření. Potřebovala jsem si odpočinout, tak jsem po nějaké době začala běhat – ale se špatnou technikou, tak jsem si přivodila úraz a na tři měsíce mě to zastavilo.“ Po setkání s fyzioterapeutkou, která jí chůzi s holemi doporučila, se nordic walkingu začala věnovat.

Sportovní chůze, která je výborná také jako forma rehabilitace, může budit dojem, že je určena pro starší generaci, ale opak je pravdou. „Měla jsem v kurzu 4letou holčičku, která nejdřív začala chodit s klacíky, dnes už chodí s holemi,“ říká s úsměvem Zdenka Šardová.

Nordic walking bývá mylně označován jako norská chůze. „Je to ale severská chůze, pochází z Finska a sport vznikl v 80. letech vlastně náhodou, když jeli finští aktivisté odhalovat sochu jednoho sportovního komentátora. Chtěli jet na běžkách, jenže co se nestalo – 5. ledna ve Finsku nebyl sníh.“ A díky tomu vznikl nordic walking.