Básník Jan Zahradníček dokázal naplňovat lásku přes mříže. Kapela Listověj zhudebnila jeho básně

20. duben 2022

Vysočinská kapela Listověj vydala desku zhudebněných básní Jana Zahradníčka. Poslechněte si rozhovor s Jiřím Nohelem.

Zhudebněné básně Jana Zahradníčka vyšly na nové desce kapely Listověj, jejímž protagonistou – autorem hudby, kytaristou a také hlavním zpěvákem je Jiří Nohel. Zpívají však i další kmenoví členové kapely – Markéta Štouračová a Aleš Tomek. Markéta také hraje na flétny a klavír, Aleš ovládá elektrické housle, cajon a činel.

Jan Zahradníček

O básníku Janu Zahradníčkovi, který se narodil v roce 1905 v Mastníku u Třebíče a zemřel v roce 1960, v bookletu desky Jiří Nohel píše: „Je ztělesněná duše, kterou darují nebesa zemi jednou za čas jako reflexi doby. Zrcadlo, v němž má bezejmenná bytost možnost spatřit svou roli v neustále se opakující tragické hře světa. Jako vizionáře ho na pozemské misi čekala odplata, jíž krvelačný dav zpravidla odmění ty, kteří vidí dál a výš, než je výhodné.“ Hudebník se dále vyznává: „Dotknout se Zahradníčkova díla a nebýt proměněn je téměř nemožné. Kníže české poezie odzbrojuje tou nejúčinnější zbraní. Láskou a slovem.“

O tom, jak deska vznikala, natáčela Alena Blažejovská s Jiřím Nohelem v jeho hájence Divišovce nedaleko Velké Bíteše.

„Dlouho jsem pročítal dílo autorů jako Otokar Březina, Antonín Sova, Bohuslav Reynek,“ vypráví hudebník. „A najednou jsem pochopil, že životní zkušenost Jana Zahradníčka je nejblíž mé životní zkušenosti. Nemyslím tím zrovna kriminál, ale takové věci jako vztah k sebehodnotě nebo jeho epizoda vztahu k alkoholu… On pochopil, že jestliže je takhle vrchovatě duchovně obdarován, tak o tu duši musí pečovat a nemůže ji propít.“

Jiří Nohel se domnívá, že Jan Zahradníček se ze všech básníků Vysočiny dostal nejhlouběji a nejdál – jako by otevřel další a další pomyslné dveře, kam mnozí jiní nepřišli. „Mám vztah k Reynkovi jako lyrickému básníku venkova a katolické víry,“ vysvětluje. „Ale Reynek se vždycky zastaví u krásných obrazů, kdežto Jan Zahradníček jako by všechno, co napsal, ještě musel podtrhnout bolestnou zkušeností života. Jan Zahradníček rozkrývá vztah k sobě, ke svým blízkým, k ženě, ke světu, k Bohu. To je mi na něm blízké.“

Je pro Jiřího Nohela důležitá i teritoriální blízkost Zahradníčkova života a smrti?

„Není prvotně důležitá. Ale než jsme s kapelou to cédéčko začali natáčet, tak jsem jel do Uhřínova, což je odtud 15 kilometrů, na hrob a tam jsem se za to cédéčko modlil k Janu Zahradníčkovi a prosil ho, aby byl přítomen.“

Jak si Jiří Nohel vybral, které Zahradníčkovy básně zhudební?

„Zaměřil jsem se na tu část Zahradníčkova života, kdy psal dopisy své ženě Marii. V kontrastu k dnešním vztahům mi to připadá úžasné, že člověk takového intelektu je zavřený v nespravedlivém, potupném kriminále a daleko od něj je prostá venkovská žena a on tu lásku dokáže naplňovat přes mříže a přes vzdálenost. Většina zhudebněných básní na tom cédéčku je ze sbírky Čtyři léta, která vyšla roku 1968. Jsou to básně, které Jan Zahradníček nasbíral prvně do své hlavy v kriminále na Mírově a posléze mu tam vězeňský hlídač propašoval tužku a sešitek, do kterého si ty básně mohl zapisovat. Součástí cédéčka je sešitek, který je přesnou fotokopií nalezeného sešitku.“

Vytvořil si Jiří Nohel k Janu Zahradníčkovi ještě silnější vztah?

„Přesně tak to je. Měl jsem k dispozici jen veřejně platnou informaci o Janu Zahradníčkovi, a najednou jsem ho viděl i v tom jeho osobním boji, ať už s alkoholem, nebo se sebehodnotou. Bojoval se svojí zdravotní indispozicí, s tím, že byl malý, jeho postava byla neatletická… Najednou jsem začal vnímat, že jeho zápasy šly mnoha směry až k zápasu největšímu, což byl kriminál.“

Vyžádaly si Zahradníčkovy básně odlišný přístup kapely Listověj?

„To ano. A všichni v kapele jsme se shodli, že se nám to cédéčko nesmírně líbí. Každá píseň je jakoby z jiného světa. Objevují se tam náznaky různých hudebních směrů, i náznaky rapu, jsou tam hudební plochy k zamyšlení. Ale hlavně jsou aranže tvořeny více minimalisticky – tak aby slovo dominovalo. Je to postaveno na klavíru a proti jde rytmika. Na dvě písně jsme pozvali trumpetistu Vratislava Taubera, který má zkušenost z pražské posádkové hudby.“

Kromě písní jsou na cédéčku i recitované básně, proč?

„Dlouho jsme přemýšleli nad podobou cédéčka. Ale nechali jsme to plynout, ať se samo ukáže. A najednou se ozval slezský básník David Bátor a vyznal se ze vztahu k Zahradníčkovi. Stejně to bylo s Markétou Slámovou, což je evangelická farářka z Velkého Meziříčí, která má od studijních let blízký vztah k Janu Zahradníčkovi nebo k jeho dílu.“

Oba byli osloveni s prosbou o účinkování. Kapela Listověj už s těmito písněmi koncertuje. „Osobu Jana Zahradníčka nabízíme lidem k zamyšlení,“ říká Nohel. „Měli jsme třeba koncert v Číhošti, kde jsou několik let uloženy ostatky Josefa Toufara. Posluchači nám po koncertě řekli, že Jana Zahradníčka mnozí z nich vůbec neznali. Je to kvůli přetlaku toufarovství, které je v Číhošti logické. Mučedníků ale bylo na Vysočině a v celé zemi v 50. letech mnoho.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová