„Šéf“ Zdeněk Pohlreich nejen o vaření

Jak sám Zdeněk Pohlreich říká, než se dostal tam, kde je, musel si v životě něčím projít a něco vidět. Už v roce 1975, kdy dostal svůj výuční list, začal pracovat po různých pohostinských zařízeních v České republice. Již tehdy zjistil, jak to nemá v kuchyni vypadat, ostatně v takových to „českých kuchyňských rájích“ jak je nazývá, absolvoval přes 14 let.

V roce 1989 emigroval do zahraničí, konkrétně do Nizozemí. Na otázku proč odpovídá, že nesouhlasil s tehdejším režimem. Prvotně chtěl tuto cestu absolvovat skrze baseballový tým, kterého byl součástí. Nakonec se ale rozhodl, že odjede sám na vlastní pěst. Co se týče baseballu, Zdeněk Pohlreich je stále jeho velkým fanouškem. Dokonce i jeho 15letý syn Honzík baseball hraje taky.

Zdeněk Pohlreich měl k pohostinství vždy blízko. Jeho pradědeček byl sládkem v pivovaru, otec byl kuchař a maminka v pohostinství pracovala, pokud to šlo. Jeho rodině patřila restaurace na Střeleckém ostrově v Praze, vařili zde už od dob jeho babičky. Jeho strýc pak vedl restauraci u topolu a sám Zdeněk k němu nastoupil, když se vrátil z vojny.

Situaci restauratérského byznysu v České republice Zdeněk Pohlreich komentuje slovy, že pohostinství ve světě je úplně na jiné úrovni. V zahraničí se dle něj hraje Liga mistrů a u nás to vypadá tak jak to vypadá. Češi si sice myslí, že to není zas tak špatné, ale pravda je někde jinde.

Zastává názor, že organizace a pořádek na pracovišti je na prvním místě. Je to základ, a když není kuchyň čistá, i jídlo není dobré. Tento návyk čistoty a pořádku si odnesl z jiných restaurací, kde dělal.

Absolvoval měsíc mytí nádobí v čínské restauraci v Holandsku, aby si vydělal na letenku do Austrálie. Každé ráno zde strávil 25 minut cesty na kole do práce a zpět se vracel stejně v pozdních večerních hodinách. Podlaha se zde nemyla a místo toho se na zem jen naházely kartony a po pár dnech se jen vyměnily.

Na letenku si nakonec vydělal a do Austrálie odletěl. „V Austrálii bylo líp, ale bylo to tam ostřejší“, říká Zdeněk Pohlreich. „Musel jsem se naučit vařit francouzskou kuchyni, což je strašně těžká věc, pokud na to člověk není zvyklý.“ Naučil se tam mimo jiné i to, jak má jídlo vypadat a jak je tento atribut v konkurenčním prostředí důležitý.