Rekord mohl být ještě větší, ale došel nám kabel, říkají potápěči z Hranické propasti

Propast na Moravě? Jedině Macocha, řekli by mnozí donedávna. Ale díky týmu speleopotápěčů, tedy potápěčů, kteří zkoumají zatopené jeskyně, se Hranická propast na Přerovsku stala oficiálně nejhlubší zatopenou jeskyní na světě.

Speleopotápěč Michal Guba a zakladatel a emeritní předsteda Hranického krasu Miroslav Lukáš byli u toho. O tom, jaké to je objevovat netušené hloubky vyprávěli v Apetýtu Jarce Vykoupilové.

Průzkum Hranické propasti není žádnou novinkou. Potápěči se z ní její tajemství snaží vymámit už od 60. let minulého století. Zakladatel Hranického krasu Miroslav Lukáš se do propasti začal potápět v roce 1974.

„Je to taková dáma, která svá tajemství dává hrozně pomalu. Vždycky nám dá čuchnout a pustí nás kousek dál a pak se zase brání – třeba špinavou vodou,“ popisuje koketování s Hranickou propastí Lukáš.

Výzkum propasti se podle něj vyvíjel v závislosti na vývoji potápěčské techniky. Velkým přínosem byly přístroje s takzvaným uzavřeným okruhem (který nevypouští vydýchaný vzduch do vody, ale znovu jej používá poz. red.), které potápěčům umožňují vydržet pod hladinou delší dobu a potopit se do větší hloubky.

A v podmínkách, kdy se potápíte prakticky v minerálce, mají přístroje s uzavřeným okruhem ještě další výhody – pomáhají například udržovat dobrou viditelnost. „Když se potápíte s otevřeným okruhem, tak vydýchané bublinky vytváří podobný efekt, jako když zatřepete lahví se sifonem – kysličník uhličitý začně vyprchávat. Tady ale zároveň dochází k chemické reakci, kdy se ve vodě působením CO2 vytvoří chemický kal a místo průzračné vody je viditelnost tak metr,“ konstatuje Lukáš.

Rekord mohl být větší, ale došel kabel

Rekordní ponor nicméně nemá na svém kontě potápěč-člověk, ale robot. I když velký podíl na úspěchu patří polskému potápěči Krzysztofu Starnawskému, který se v propasti ponořil do dvouset metrové hloubky.

„Lidi si často myslí, že držel toho robota v ruce, ale tak to nebylo. Byl na břehu a řídil operátora toho robota a navigoval, protože to tam znal, a věděl, kudy ta puklina pokračuje,“ vysvětluje Miroslav Lukáš.

Zjištěná hloubka 404 metry ale nemusí být definitivním rekordním číslem Hranické propasti. „Podle geologů by puklina mohla vést až do hloubky 1 200 metrů,“ upozorňuje Michal Guba. Aby ale robot větší hloubky mohl dosáhnout, potřeboval by delší ovládací kabel.

Robot zůstal v propasti

A vlastně bude zapotřebí nového robota. Testovací robot od společnosti Gral Marine, který umožnil vytvoření rekordu, totiž v propasti zůstal zaklíněn. „Bylo to jako v nějakém filmu. Robot dosáhl hloubky 404 metrů, ale při návratu se zamotal do ‚svinstva‘, které v propasti je a zůstal v hloubce asi 200 metrů. Na monitoru začala blikat slabá baterie, za deset minut se začalo všechno vypínat a operátor povídá majiteli toho robota: ‚Balíme, s tímhle už nic neuděláme.‘,“ vypráví o konci rekordního ponoru Guba.

Vyproštění z takové hloubky navíc nebude nijak snadné. S Hranickým krasem sice spolupracují speleopotápěči, kteří se do takové hloubky dokážou potopit, ale pobyt v této hloubce je velmi časově omezený.

„Čím déle jste na dně, tím déle se pak musíte vynořovat. Když se Starnawski potopil do hloubky 264 metrů, tak při sestupu dvacet minut a pobytu na dně na necelých pět minut mu výstup na hladinu trval 8,5hodiny,“ vysvětluje Guba.

Pokud by totiž potápěč vyplaval na hladinu příliš rychle, hrozí mu dekompresní nebo kesonová nemoc. „V podstatě to znamená, že se vám napění krev. Můžete si to představit tak, jako když zatřepete s láhví s minerálkou. Když budete víčko lahve povolovat pomalu, tak plyn vyprchá pomalu a nic se nestane. Když ji ale otevřete naráz, vypění,“ popisuje základ problému Miroslav Lukáš.

Kromě detailů z rekordního ponoru a podmínek pro potápění v Hranické propasti přišla v Apetýtu řeč také na hrdinský čin Michala Guby, za který dostal před devíti lety zlatý záchranářský kříž. Jak zachránil kolegu při potápění v Býčí skále, se můžete dozvědět v rozhovoru, odkaz najdete v úvodu článku.