Rabín: Sukot je o radosti. Telavivské divadlo hrálo v Praze K. Sidona. A Brno uctilo Ernsta Wiesnera

Najít radost v nejistotě, shrnuje Maxa poselství Sukotu

Podzim hraje v židovském kalendáři velkou roli. Slaví se totiž ty nejdůležitější svátky. O Roš ha-šana začíná nový rok, brzy po něm následuje Den smíření. A 16. října letos začne další, tentokrát sedmidenní Svátek stánků. Ten ukončí Hošana Raba, následuje Šmini Aceret a Simchat Tóra. Právě na Sukot se stavějí chýše, které připomínají dočasné příbytky Izraelitů na poušti během cesty z egyptského otroctví. Ale nejen to, jak nám prozradí rabín pražské progresivní komunity Ec chajim David Maxa.

„Svátek Sukot je obvykle vnímán jako jakási odpověď na již prožité Vysoké svátky, které se uzavírají Jom kipurem, při kterém Židé se smiřují s Hospodinem. A svátek Sukot je jakousi odpovědí na tuto skutečnost. Je o vyjití z příbytku a přebývání v sukách, to znamená v těch dočasných příbytcích, které si Židé na dobu tohoto svátku staví,“ vysvětluje Maxa.

Sukot odkazuje k událostem starým několik tisíc let. Jak by rabín Maxa jeho poselství aktualizoval do dnešní doby? „Co je na Sukotu velmi důležité, je důraz na nalezení radosti,“ říká a pokračuje: „Když se podíváme na celkový průběh slavení tohoto svátku, tak vidíme, že se slaví venku. Tento moment opuštění příbytku a nalézání určité radosti v nejistotě a v něčem, co neznáme, je, myslím, pro dnešní dobu velmi důležité.“

Ke slavení Svátku stánků nepatří jen stavění suky, ale i takzvané „čtyři druhy“. O co se jedná? A co všechno mohou tyto „čtyři druhy“ symbolizovat? Poslechněte si celý rozhovor s rabínem progresivní komunity Ec chajim Davidem Maxou.

Malenky Theatre uvedlo v Praze hebrejsky Sidonovu hru Shapira

Snažil se vypadat i chovat jako anglický gentleman, ale stejně pro své okolí zůstal Židem. To je jen jedna z rovin mnohovrstevnatého příběhu z druhé poloviny 19. století, který vypráví o starožitníkovi a údajném padělateli Shapirovi. V 70. letech ho zdramatizoval současný vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon. Divadelní hru tento týden uvedlo ve Švandově divadle telavivské Malenky Theatre. S mikrofonem ho navštívila i Daniela Brůhová.

Divadelníci z Tel Avivu hráli hru v hebrejštině. Jak se představení líbilo jejímu autorovi, Karolu Sidonovi?

„Líbilo strašně moc,“ říká Sidon a dodává: „A tady jsem pochopil, že nějak osud nebo Pán Bůh to načasoval v Izraeli na správnou dobu. Oni to pochopili v té situaci, v které Izrael od 7. října je. Lidé v těch kibucech (které byly terčem útoku teroristů Hamásu - pozn. red.) byli většinou levicově založení, snažili se pomáhat místním Arabům v Gaze a tak dále. A byli první, kteří to od nich slízli tím nejhnusnějším možným způsobem. A tihle lidé to cítili jako zradu.“

Jak si herci z Izraele poradili s poselstvím Sidonovy hry? A jak se hlavní postava Hany vyrovnává s tím, že je Židovka? Poslechněte si celý rozhovor s vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem.

Brno konečně uctilo architekta Wisnera

Své nejdůležitější stavby postavil Ernst Wiesner v Brně. I díky tomu je spolu s Bohuslavem Fuchsem považován za nejvýznamnějšího brněnského architekta 20. století. Nyní se v moravské metropoli dočkal důstojné připomínky. Jeho busta nově hledí do zahrad vily Stiassni, kterou sám navrhl. Podrobnosti přináší Martina Pouchlá.

Můžská tvář, vysoké čelo, výrazný nos i brada. I tak se dá popsat nové dílo, které zdobí prostory před vilou Stiassni. Autor díla Jiří Pleštik měl k dispozici jednu kresbu architekta a jednu velmi starou fotografii.

„V podstatě nebylo z čeho vycházet, takže jsem se rozhodl tu hlavu postavit jako takový imaginativní portrét. Možná, že tam je zachyceno něco z jeho charakteristických rysů, ale ručit za to nemůžu. Má zavřené oči, ty zornice v podstatě dělají takovou jakoby vybouleninu na víčkách, takže při ostrém světle, když se díváte z dálky, vidíte, že se na vás Enst Wiesner dívá přímo ostrozrakem,“ vysvětluje Pleštik.

Na odhalení bysty se přišel podívat také Mojmír Kyselka, který byl v 60. letech poslán jako jediný anglicky mluvící kolega z Ústavu hlavního architekta na konferenci do Velké Británie. Jak na Wiesnera vzpomíná?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.