Představujeme „brněnský rozhlasový zázrak“. Poslechněte si medailon Františka Kožíka

František Kožík - snímek ze 40. let
František Kožík - snímek ze 40. let

Poslechněte si medailon Františka Kožíka, který připravil Přemysl Hnilička jako úvod k desetidílné četbě z Kožíkových rozhlasových vzpomínek.

Je jen těžko k uvěření, že je v současnosti jméno romanopisce, dramatika a rozhlasového dramaturga Františka Kožíka již téměř zapomenuto. Jen pokud připomenete jeho nejslavnější dílo, román o životě Gaspara Debureaua Největší z pierotů, máte šanci, že si váš společník vzpomene. Jinak je jeho rozsáhlé dílo neznámé.

Je to spravedlivé - a není to spravedlivé. Některá jeho díla skončila zaváta zapomněním docela právem, některé romány by si pro změnu zasloužily reedici. František Kožík se zaměřoval především na životopisy. Zpracoval biografie Kryštofa Kolumba, Jana Amose Komenského, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Leoše Janáčka i již zmíněného Debureaua. Zaznamenal vyprávění sportovce Emila Zátopka, věnoval se i tragickému osudu Rudolfa Těsnohlídka v románu Jsem vánočnímu stromu podoben.

Pokud si v květnu Český rozhlas každoročně připomíná počátek svého vysílání, vzpomíná také na “otce zakladatele”. Pokud bychom vzali tuto terminologii v potaz, pak bychom Františka Kožíka museli nazvat “synem zakladatelem”, dědicem prvotních rozhlasových pracovníků.

Dalibor Chalupa, František Kožík a Josef Bezdíček

Do brněnského studia ho jako mladíka přivedl režisér Josef Bezdíček. Kožík měl tehdy za sebou nesmělé literární pokusy a snahy o brněnské dvojče Osvobozeného divadla pod názvem Akademická scéna. Tam působil s budoucím filmovým publicistou Svatoplukem Ježkem, jenž se stal i jeho spolupracovníkem rozhlasovým.

Kožíkova práce pro toto médium není dosud zcela probádána. Je známa jeho nejslavnější rozhlasová hra Cristobal Colón, zájemci z odborných kruhů si mohou přečíst jeho knihu Rozhlasové umění, která vyšla v roce 1940. Kdo však četl jeho rozhlasové hry z třicátých let, o nichž se tvrdí, že byly jedním z nejvýznamnějších stavebních kamenů české rozhlasové tvorby? Ať už jde o prvotinu Návrat z roku 1930, pod níž je podepsaný i Svatopluk Ježek, nebo o tematicky přelomovou hru Se zavázanýma očima, v níž čistě zvukově zpodobnil odchod odsouzeného na popravu. Kdo četl jeho hry Il divino Boemo, Ďábelská sonáta nebo Puškin, vzniknuvší v roce 1938?

Kožíkova pozůstalost leží díky péči jeho dcery Aleny v Památníku národního písemnictví. Kromě her, o nichž se jistě časem zmíníme podrobněji, uchovává tato instituce také Kožíkovy vzpomínky na rozhlasové angažmá v brněnském i pražském studiu.

Rozhlasové vzpomínky, které vám tu nyní předkládáme, vznikly v roce 1964. Snad jako soukromý pokus o záznam vlastních pamětí, snad jako příspěvek do oficiálního rozhlasového archívu nebo pro cyklus tiskovin Kapitoly z dějin Československého rozhlasu. Snad i proto v nich chybí některé údaje, na něž nemusel být Kožík pyšný. Ty se však týkaly hlavně období po odchodu z brněnské redakce.

Bez pokusu není pokroku

V třicátých letech bylo brněnské rozhlasové studio centrem tvůrčích experimentů, často k nelibosti konzervativnější pražské centrály. Ředitel brněnského rozhlasu Antonín Slavík na to hořce vzpomínal: „Naše pokusy o nové programové druhy se jim zdály divoké, neodpovědné, a selhání některých jim dávalo příčinu k brzdění všech ostatních. My jsme se hájili poukazem, že bez pokusu není pokroku a kdo zkouší, ten i chybuje…“

První cyklus naší četby se věnuje právě brněnskému období. V deseti pokračováních vám představíme “brněnský rozhlasový zázrak”, jehož vývoj přerušila válka. Seznámíte se nejen s Kožíkovými tvůrčími začátky a hledáním rozhlasovosti, ale také se zákulisím této tvorby. Kožík si totiž vytvářel a pokud možno i udržoval zahraniční styky, ať už s rozhlasovými tvůrci z Francie, Belgie nebo Anglie a snažil se překlady jejich díla co nejvíce zpřístupnit českému posluchači. Sám o tom později napsal: „Navázal jsem styky na svých cestách a dal jsem si posílati ještě zprávy, náměty nové, hry. Navštívil jsem všechny režiséry v cizině, pokud mají jméno.“

František Kožík

Všímal si také aktuálních trendů a využíval je i při vlastní tvorbě. Velký ohlas měly vedle původních her také jeho dramatizace, ať už šlo o Čapkovu První partu, výtečnou Bassovu Klapzubovu jedenáctku, v níž se poprvé představil komik Jiří Štuchal, nebo o lyrický Šrámkův Stříbrný vítr, který si v prvním roce okupace dokázal získat srdce posluchačů svým důrazem na krásu českého jazyka.

Vedle rozhlasové činohry a dramatizace se Kožík - společně s dalšími tvůrci - nebál vstoupit ani na půdu jevištní a rozhlasové operety. Dobová kritika oceňovala především sociální akcenty titulů jako Na růžích ustláno. (V Praze se věnoval i hudební komedii, pro Nové divadlo Oldřicha Nového napsal libreto ke Komediantovi.)

Prožíval silně prvotní okouzlení novým médiem, které náhle dokázalo přenést zpravodajství, kulturu a prostou lidskou sounáležitost až do vašeho vlastního domova. „Rozhlas je přítelem, který je po ruce, když je nejhůře, který tvoří neviditelné pevné pouto mezi lidmi, uzavřenými do čtyř stěn,” napsal později.

Síla rozhlasu

Sílu rozhlasu si uvědomil i při své práci publicistické a dokumentární. Vytvořil desítky přenosů a reportáží ze všech konců republiky. Jedním z nejsilnějších momentů pro něj byl ten, v němž poznal, jak rychle dokáže nové médium reagovat na aktuální požadavky: „Měl jsem službu, když volala nemocnice. Umírá raněný. Je možno ho zachrániti okamžitou transfuzí. Najde se někdo, kdo dá bezplatně krev? Přerušil jsem vysílaný koncert. Ohlásil jsem zprávu, pak koncert pokračoval. Za 10 minut volá opět nemocnice. Prosí, abych ohlásil, že není již třeba dalších dárců. Přišlo jich během několika minut více než dvacet, pravý dárce byl již vybrán a operace bude hned provedena. Opět jsem přerušil koncert a ohlásil nečekaně krásný výsledek. Chvěl se mi hlas. Více než předtím. Chvěl se štěstím.”

Rozhlas a esperanto

Motiv sdílení je silně přítomen i v jeho angažmá v esperantském spolku Trakt. Není náhodou, že právě v době, kdy Kožík působil v Brně, vznikla také brněnská esperantská stanice – Verda Stacio. Celosvětový zájem o její vysílání byl založen na prostém faktu, že tu nevystupovali esperantisté, kteří neovládali herecké řemeslo, ale herečtí profesionálové, kteří se mezinárodní jazyk perfektně naučili. Mezi ně patřili Jarmila Švabíková, Karel Höger, Vladimír Leraus nebo Jarmila Kurandová.

Kožíkovy rukopisné vzpomínky ležely v archívu několik desítek let zcela nepovšimnuty. Podařilo se nám je pro vás opět oživit. Číst vám bude herec Zdeněk Bureš, vyprávění doplnil několika dokumentárními záběry Kožíkova hlasu režisér Radim Nejedlý.