PraFufín Nesmrtelný, to by se mu líbilo. Břetislav Rychlík vzpomíná na Jana Vodňanského

30. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Vodňanský

Poslechněte si rozloučení s umělcem Janem Vodňanským, který zemřel 11. března ve věku 79 let.

Někteří lidé nám připadají, že musí být nesmrtelní. To byl pro mne Ing. PhDr. Jan Vodňanský, přáteli zvaný Jevťa podle trojúhelníkového tvaru hlavy, jako ruský básník Jevtušenko. My dva, sami mezi sebou, jsme se oslovovali kamaráde. Kamaráde Rychlíku, kamaráde Vodňanský, místo soudruhu. To bylo pod vlivem četby pamětí Hitlerova řidiče, o tom jinde. A hlavně jsme jen my dva používali přezdívku – PraFufín. PraFufín Nesmrtelný, to by se mu teď líbilo.

Když mu v roce 1991 splatilo nakladatelství Mladá fronta dluh a vydalo knihu jeho nejslavnější textů, jakýsi „the best of“ pod názvem Generální úklid, objevil čtenář místo doslovu toto:

Následující dvě necelé stránky knihy jsou čtenáři plně k dispozici. Nejen může, ale dokonce i má právo na ně napsat svůj vlastní doslov k této knize. Záležitost nespěchá, a také nemůže být splnění úkolu autorem kontrolováno. Čtenář by se však měl jednoho dne odhodlat. Jen tak dokáže totiž sám sobě, že si knihu opravdu aktivně osvojil. Vlastním doslovem si teprve knihu dotvoří ve svůj jedinečný originál, který se mu bude podobat! Říkám čtenář, ale myslím tím Vy…Ano…Vy…, poslužte si.

Čtěte také

Děkuju za nabídku, zkusím si posloužit. Tohle je tedy doslov v duchu poctivého vesnického karu. Poté, kdy se v kostele modlí, nad hrobem pláče, v hospodě zapíjí, se vypráví veselé historky s nebožtíkem. Seznámili jsme se tak, že jsem v době zákazu dvojice Vodňanský-Skoumal zorganizoval jejich vystoupení, a ještě na konci koncertu jsem byl odveden do kuchyně kavárny restaurace Hutník ve Veselí nad Moravou, kde mě vyslechla StB. Pak jsem ho pozval na představení kabaretu, který jsme na Malé scéně Slováckého divadla v Uherském Hradišti dělali pod vedením Přemysla Ruta. Jan byl okouzlen, Přemysl rozšířil dvojici Vodňanský-Skoumal jako hrající režisér a já jsem se stal kamarádem. S velkým Ká, říkal vždycky Jan, na věčné časy a nikdy jinak, což stvrdil i v posledním mailu 26. ledna tohoto roku. Před tím ještě přišlo novoroční přání. Více lásky – více míru. Zato míň koronavíru! Nemohl tušit, že zrovna jeho život ten hnusný vir za pár týdnů zákeřně uhasí. V roce, kdy se měl v plné síle s přetlakem nápadů dožít osmdesátky.

Před čtyřiceti lety si na oslavu čtyřicátin pronajal byt básníka Pavla Šruta v Sázavské ulici na pražských Vinohradech, aby hosté nemuseli jezdit do panelákového bytu v Zahradním městě, kde žil se svojí první ženou Jitkou a synem Tomáškem. U Pavla v podkrovním básnickém pokojíčku se uvelebil v křesle a přijímal gratulanty. Já, vesnické tele, jsem během jediného dne viděl elitu české kultury. Od té zakázané, pronásledované, pomlouvané, takřka mytologické, po tu částečně povolenou či trpěnou. Květiny jsem oslavenci dával do vany s vodou. Jan vlezl na závěr do té studené vody a se slovy, já chci mít také takové porno jak Vaculík, se tam nechal nahý vyfotit. Pro mladší – spisovatele Ludvíka Vaculíka se komunistická tajná policie snažila po podpisu Charty diskreditovat zveřejněním jeho soukromých fotografií s milenkou. Jenom lidská nahota, milé děti, ale co by komunisti neudělali pro ospravedlnění mravnosti svých poprav, koncentráků na uranu, věznění, mučení, vyhazování ze zaměstnání, zákazů a kolaborace s okupantskými tanky a maršály srpna 1968. Jan Vodňanský Chartu podepsal v roce 1977 a Ludvík Vaculík byl jeho svatební svědek.

Jan Vodňanský s Pavlem Šrutem v Sadech Svatopluka Čecha na Vinohradech (asi rok 1979)

Po oslavě se mnou Jan procházel Prahou, aby mě zasvětil do klíčových míst svého života. Jednou sepíšeš moje osobní dějiny! Od gymnázia, kde poprvé slyšel bigbítovou kapelu, přes Klášterní vinárnu, kde se v roce 1962 sešel s Petrem Skoumalem, vojáčkem v uniformě. Byl to Pavel Šrut, kterému se tehdy nechtělo psát písňové texty do jakési rozhlasové pohádky, a dohodil užaslým dramaturgům studenta strojního inženýrství Jana Vodňanského. To třídenní putování Prahou s Janem Vodňanským, doprovázené proti jeho zvyklostem zastávkami na občerstvování v kavárnách, hospůdkách, to byla duchovní iniciace Prahou.

Zakončeno to bylo cestou tramvají na Zahradní město, kde mě Jan upozornil na staršího pána, který si v tramvaji soustředěně četl, a nad ním zavěšeni na tyči dílem klimbaly, dílem zívaly dvě vytlemené fotrovské figury. To je bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, který v OSN protestoval proti okupaci v srpnu 1968 a jeho dva estébáci. Oni občas usnou, on je decentním zakašláním vzbudí, když vystupuje. A to se skutečně stalo! Na konečné Hájek udělal ehm, ehm a fotrové sebou škubli a poslušně mu v patách vystoupili z vozu. Výborné je, když profesor Hájek, už postarší člověk, chodí ráno běhat a estébácké gorily funí za ním. On vždycky obětavě a slušně počká, aby jim neutekl a oni neměli oplétačky v zaměstnání. Tato příhoda byla esencí přednášek s ukázkami, kterými Jan doprovázel moje seznamování s jeho Prahou.

Jako oplátku pražských iniciací jsme podniknuli cestu na Horňácko a už pouhý přesun z Prahy na Moravu byl zážitkem na celý život. Převléknul se do hnědých montérek, vklouznul do rozepnutých sandálů, na hlavu si dal čepici, na oči sluneční brýle a nastartoval hráškově zelený wartburg, vozidlo z NDR,  zvané Kulihrášek. Vzadu seděla žena Jitka, zvaná Luisa, se synem Tomáškem Fufínkem a já, jeli jsme pro básníka Šruta. Zažil jsem řadu špatných, až příšerných řidičů, ale Jevťa byl bezkonkurenční. Současně to mělo jakousi atmosféru strašidelné pohádky či absurdního hororu z pera Mistra Vodňanského. (Po ulici jede Opl, dědeček mi do něj kopl!). Na každé druhé křižovatce nám auto chcíplo, pak se wartburg rozeskákal a Jan za strašného kvílení řadil rychlosti, prudce se rozjel, pak dupnul na brzdy. A do toho se smál, vyprávěl historky. Já jsem v hrůze pozoroval sandály blemcající mezi nohou, plynem a brzdou. Takto jsme proskákali v oblacích dýmu do Filipova údolí za horňáckým Javorníkem, kam za námi elegantně přistavil své vozidlo Petr Skoumal s Přemyslem Rutem a vzápětí další přátelé. Během tohoto rekreačního pobytu jsem si definoval způsob Janova psaní a myšlení.

Na pstruhy proti proudu

Pavel Šrut projevil přání chytit pstruha do ruky (to měl, myslím, ve své první sbírce Noc plná křídel). Pstruzi, ti rychlí rybí gepardi našich vod, se musí chytat proti proudu, aby kalná voda odtékala za lovce. Navíc, oni prchají proti proudu. Stoupali jsme s Pavlem tiše a nenápadně pytlácky horským potokem a najednou se proti nám valí kalná voda. Který idiot? Mezi kameny kráčí z hor s úsměvem šťastný lovec Jan Vodňanský v plavkách „adamkách“ ze šedesátých let, nadzvedává kameny, pod kterými se okamžitě rozvíří bahno a zakalí vodu. Na břehu má diváky – ženu a synka. Normální pytláci loví pstruhy nenápadně a proti proudu, ukryti před zraky veřejnosti. Jan Vodňanský je lovil tak, že proti proudu (smyslu, řádu a jediné možnosti pytlačení, pokud člověk chce ulovit rybu) šel po proudu. Veřejně a nápadně. Pod kameny nesahal, ale rovnou je odvalil. S hranou naivitou, ale s lidskou bezelstností. Fyzické básnictví absurdity a dada. Po odjezdu rekreantů jsem léta na různých místech v domě svých rodičů či v dědově srubu nacházel papírky s poznámkami. Třeba: Na trámu teď visí pán, jeho život dokonán.

Je to stejně zvláštní,
být identický stále jen sám se sebou,
když je přece tolik jiných lidí.

Bobš o identitě (Jan Vodňanský)

Byl jsem v té době chudým hercem oblastního divadla a Jan, proslavený lakotou, když viděl moji bídu, tak mi věnoval bundu (pracovní, dřevorubeckou, byla mu malá) a koberec (hnusný, umělohmotný). Nebyl by to Vodňanský, aby dovnitř do bundy nenapsal věnování, a stejně i na druhou stranu koberce. Když bude nejhůř, prodáš to, kamaráde, do Památníku písemnictví a zbohatneš! To mě i po letech dojímá. Myslím, že to se nikomu z jeho přátel nestalo.

Z té doby pochází také jedna z nejstrašidelnějších historií, když si Jevťa někde u filmu půjčil uniformu VB a zavřel se doma na toaletě a čekal. Na návštěvu byl pozvaný básník Pavel Šrut. Ten popíjel víno, ale na záchod se mu nechtělo. Trvalo to prý nekonečných pět hodin. Vstoupil na toaletu, tam se vztyčil příslušník Veřejné bezpečnosti a mrtvolně chladným hlasem pronesl: Občanský průkaz, prosím! Ta šílenost celé té situace, kterou musel Vodňanský vysedět, to je, myslím, další klíč k jeho poetice. Pomluva, že si tuto záchodovou perlustraci chystal na Václava Havla, by se jistě mohla zakládat na pravdě. Což potvrdí každý, kdo Jana znal.

Když po převratu slavil padesátiny, ukázalo se, že tentýž den je slaví jakýsi ministr financí Ing. Václav Klaus. Ztělesněním toho byl režisér Juraj Jakubisko, těkající mezi oběma oslavami. Později jsem vytvořil teorii, že Jana Vodňanského s Klausem vyměnili a dožadoval jsem se coming outu. Vodňanský na Hrad, Klaus zpívat Poslyš, jak mi dupou králíci! To se Janovi (v té době už PraFufínovi) moc líbilo. Ale vždycky to ztroskotalo na tom, jak by to bylo s manželkami. Zůstala by Lívia součástí prezidentství a musel by Jan svoji Ivanku přenechat Ing. Klausovi? To nešlo, chápete!

Jak vzniknul PraFufín? Ptal jsem se kdysi na syna Tomáška – co dělá Fufínek. Fufínek už je pořádný Fufín a brzy si pořídí své vlastní Fufínky,  říkal Jan. Tak ty budeš potom PraFufín. A bylo to.

Nesmrtelnost

Moje vnučky jsou zásobovány písničkami a texty PraFufína od okamžiku, kdy začaly vnímat zvuky a shluky slov. Šla teta na snímkování, měla pěkné tetování uměly snad dřív, než skákal pes přes oves. Teď po Janově smrti jim posílám postupně písničky, které je baví zpívat. Výsledek jsem viděl minulý týden při setkání v Praze. Pětiletá Ela mluví jen ve verších: Ahoj dědo Nanuku, podívej se na ruku. Ahoj babi Moničko, dám ti pusu na líčko, já už mám chuť na mlíčko. Pětileté děcko! Kamaráde PraFufíne, děkuju. Takto jsi nesmrtelný.

Na věčné časy a nikdy jinak!

Tvůj kamarád Bretko.

autor: Břetislav Rychlík
Spustit audio

Související