Od studií v Brně po Yaleovu univerzitu. O poslední knížce spisovatele a překladatele Petera Demetze

29. květen 2024

Brněnský germanista Roman Kopřiva, působící nyní na Vysoké škole v Žitavě, vám svým esejem připomene zemřelého Petera Demetze. Zamýšlí se hlavně nad jeho poslední knížkou.

Při jedné z brněnských návštěv jsem doprovázel profesora Demetze do hotelu Continental. Mladá recepční vzala tenkrát do ruky jeho americký pas a podivila se nečekané češtině: „Vy ale mluvíte pěkně česky! Vy jste Čech?!“ Pan profesor se jen subtilně pousmál a po letmé odmlce odvětil: „Já jsem z Prahy.“ Chutě vyjel výtahem do jednoho z horních pater. Skýtal se mu odtamtud prý pěkný výhled na Brno, město, odkud mohl přehlédnout desítku let svého vposledku více než stoletého života.

Pro cyklus přednášek Rakouská knihovna v přednáškách/Wissenschaftskolleg Österreich-Bibliothek bylo zapotřebí pana profesora uvést. Jenže jak? Němci i Rakušané protahovali bez rozpaků jeho příjmení na démec, on sám vyslovoval své jméno krátce a suše demec. Jeho spolužačka z gymnázia ho oslovovala péter, péter, péter… Viděla ho po 50-60 letech znovu. Chodili spolu kdysi na 2. deutsches Masaryk-Staatsrealgymnasium na Komenského náměstí, dnešní Janáčkově akademii, a ona stará dáma, nevyhnaná Němka, poslouchala ráda Demetzovu patinovanou pražskou němčinu. Demetz tehdy musel ovšem z tohoto gymnázia přejít na gymnázium české. Na Legionářskou, dnešní třídu Kpt. Jaroše. Po tomto odchodu byl už německý ústav – slovy pana ředitele – „židuprostý“. Disertaci „Vliv Franze Kafky na anglickou literaturu“, přijatou na Karlově univerzitě, napsal Demetz navzdory českému titulu anglicky, na titulním listu ovšem stálo Petr Demetz. Po válce nebylo radno užívat německého jména. Krom jiných sankcí bylo totiž nařízením ministerstva kultu a vyučování Němcům zapovězeno navštěvovat vyšší školy. – „Pane profesore, jak Vás mám oslovovat?“ – Demetz se opět subtilně pousmál a pravil: „V Americe jsem péter, v Evropě pítr.“ Když nás u taxíku před nádražím v Brně předběhlo jedno mladé děvče, snažil jsem se umluvit taxikáře, aby pana „profesora“ ráčil nepominout. Vzal nás šmahem všecky najednou. „Vy jste profesor?“ zeptalo se to zvědavé děvče, „čeho?“ – „Jo… angličtiny“, uťal další dotaz pan profesor. Stroze? Skromně?  Distancovaně, pro inkognito či pro únavu? Ani nevím…

Pan profesor žel už víckrát do Brna nezavítá. Ještě před letošními stodruhými narozeninami (které by měl 21. října) se vydal 30. dubna na svou cestu poslední. New Haven je přístav. Jeden z posledních vzkazů, pošta v láhvi už dorazila „za velkou louži“ – ovšem dřív, vlastně mnohem dřív. 

A tak můžeme s posluchači i posluchačkami, možná i s tou neznámou od Svratky či Svitavy, dnes aspoň na dálku tu láhev pootevřít a naznačit, jak ta profesura v jednom segmentu jeho činnosti vlastně vypadala. Dnes tomu říkají Third Mission: výzkum, výuka, třetí mise, práce pro veřejnost. (...)

Celý příspěvek si po dobu čtyř týdnů poslechněte v přiloženém audiu.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.