Místa, která pojmenovali Cyril a Metoděj, zbožná kněžna i lynč tatarského nájezdníka

24. říjen 2017
Velehrad

Velké činy svatých, ale i krvavé historky dávají městům a obcím často jména, která přetrvají staletí. My je známe jen díky pověstem a legendám, které se v okolí tradují.

Místní pověsti a legendy každý týden přebírá Hana Ondryášová. Na Zlín, obě části Svatobořic-Mistřína, Miroslav a Velehrad jsme se podívali v pověstech v Srdcovkách Zdeňka Junáka v prvním zářijovém týdnu.

Zlín prý dostal jméno po vzpouře proti Tatarům

Obydleným údolím podél říčky Dřevnice prý kdysi táhlo nějaké vojsko, nejspíš Tataři. Kam přišli, tam jen zabíjeli a drancovali. Místní to museli mlčky snášet. Pohár jejich trpělivosti ale přetekl, když jeden z nájezdníků na koni jen tak bez zjevného důvodu napadl jednu z místních žen šavlí. Lidé, kteří to viděli, útočníka zlynčovali: strhli ho z koně, dovlekli ho k nejbližší chalupě a přitloukli za živa na vrata. Tam cizí voják v krutých bolestech za chvíli vydechl naposledy. Tento akt pomsty samozřejmě nezůstal bez odezvy a doplatilo na to celé město. Na mrtvé se už dávno zapomnělo, ale název města zůstal. Od té doby se mu říká právě Zlín.

Za polovinou názvu Svatobořic-Mistřína prý stojí Cyril s Metodějem

Obec Svatobořice-Mistřín byla do roku 1964 dvěma samostatnými vesnicemi. Mistřín své jméno prý získal v dobách, kdy na Moravě pobývali Cyril s Metodějem. Když právě soluňští bratři zavítali do bezejmenné osady, na místní to udělalo obrovský dojem a slíbili, že postaví na počest vzácné a milé návštěvy dřevěný kostelík. A zvládli to tak rychle a dobře, že se sami Cyril s Metodějem uznale podotkli: „To jsou opravdoví mistři“. Od těch dob se místu začalo říkat Mistřín.

Jak dostalo své jméno město Miroslav na Znojemsku

Podle pověsti se tento příběh začal psát v dávných dobách kdesi v Čechách. Žila tam krásná a zbožná kněžna jménem Miroslava. Bohužel, její manžel, loupeživý rytíř, se k ní nechoval dobře. Týral ji. Miroslava se svou družinou od svého chotě proto utekla k nám na Moravu, kde hledala místo pro své sídlo, a to našla právě nedaleko Znojma. Vystavěla uprostřed močálu útulnou vodní tvrz.

Čtěte také

Rytíři se po hodné choti pochopitelně stýskalo a začal ji po celé zemi hledat. Se svou ozbrojenou družinou dorazil nakonec i nám, kde našel tvrz jménem Miroslava i svou uprchlou ženu. Tu hned začal přemlouvat k návratu. Loudil a sliboval, že se bude chovat slušně a mravně. Miroslava jeho slibům nakonec uvěřila a lotra vzala na milost.

Docela spokojeně a klidně spolu prý několik let žili a měli i několik potomků. Starého psa ale novým kouskům nenaučíš a to se potvrdilo i v tomto případě. Ve zlotřilém rytíři se projevily válečnické choutky a od krásné Miroslavy utekl do bitevní vřavy, ze které se už nevrátil. Miroslava kolem své tvrze postupně vybudovala i ves stejného jména. Ta od té doby trochu povyrostla, nepatrně změnila jméno a stalo se z ní město. Miroslav.

Jak přišly ke svému jménu Svatobořice, později spojené s Mistřínem

Kdysi tam – ještě dávno před příchodem Cyrila, Metoděje a křesťanství – stávaly dvě statné borovice. Právě k nim se místní lidí chodili klanět svým pohanským bohům. A prý se tam nejenom modlili, ale také prováděli různé rituální tanečky a dokonce snad i přinášeli různé krvavé oběti. Místo prý bylo známé jaké „Svaté boří“ a odtud už je jen krůček ke jménu Svatobořice. Jiná verze této legendy tvrdí, že se jméno vesnice zrodilo sice ve stejném místě, ale právě až po příchodu Cyrila s Metodějem. Právě oni měli říci „Svato, boř“. A co, že to znamenalo? Mělo jít o výzvu velkomoravskému panovníkovi Svatoplukovi, aby bořil právě staré pohanské modly.

Jméno i místo pro Velehrad prý vybrali sami soluňští bratři

Mělo se to stát hned při příchodu Cyrila s Metodějem na Moravu. Jak sem šli ze Slovenska, tak přešli lopenické hory a Starý Hrozenkov a dorazili do krásného údolí pod kopcem, na jehož úpatí dnes leží Drslavice, Veletiny a Hradčovice. Tady se bratři zastavili u veliké tůně plné průzračné vody a ryb. Právě zde si odpočinuli a také sloužili mši svatou. Pak Cyril s Metodějem pokračovali na své pouti dál, až konečně našli místo, kde se rozhodli vystavět kostel s klášterem. Ten pak nazvali po Veletinách a Hradčovicích, VELE – HRAD, tedy zkratkou názvů dvou obcí Dolního Poolšaví: Veletin a Hradčovic.