Manželé Píšovi: Povolání učitel je svedlo dohromady. Kantorská láska Evy a Jana trvá 60 let

5. listopad 2023

Eva a Jan se upsali učitelské profesi, kterou si zamilovali. Své dětství a život prožili na Vysočině. Poprvé se jejich oči setkaly při cestě autobusem. Psal se rok 1957.

Dělí je od sebe pět let. Janovi je 84 let, Evě 79 let. Eva se jako třináctiletá rozhodla navázat na kantorskou tradici své rodiny a stát se učitelkou. Sbalila kufřík a nastoupila do autobusu, který ji vezl do Jihlavy na pedagogickou školu. Na další zastávce nastoupil Jan, sedl si naproti Evě a probudil v ní dívčí zájem.

Dva roky spolu jen kamarádili, Jan pak musel na vojnu. „Jiskra přeskočila přesně 9. ledna 1959, když manžel přijel domů na opušťák a šli jsme na ples. Doprovodil mě domů a dostala jsem první pusu,“ vzpomíná Eva. „Pak jsme si psali a kdykoli to šlo, chodil jsem za ní. Občas mi bratránek půjčil pionýra. Takhle se tenkrát randilo,“ říká Jan.

Společnost byla citlivá na úplně jiné věci než dnes. „Kdybych měla byt, tak Honza by stejně u mě nemohl bydlet, to by bylo společensky nepřijatelné.“ Tak se k tomu postavili prakticky. Začali uvažovat o svatbě a vzali se. „Honza měl byt blíž školy, a po svatbě už jsme spolu mohli začít bydlet.“

VIZITKA

Den svatby: 15. června 1963

Děti: 1

„Tenkrát se děvčata kolem těch dvaceti let vdávala běžně. Rodiče měli Honzu rádi. Když je žádal o mou ruku, klekat si nemusel, ale kytka se hodila a tu měl.“

Eva ale před svatbou spala špatně. „Měla jsem teplotu 39 °C, tak mě odvezli říct ‚ano‘ a zase mě odvezli zpátky. Jídlu jsem moc nedala, ale ostatní slavili. Tohle mě mrzelo.“ „I na fotkách bylo vidět, že nebyla ve své kůži,“ potvrzuje Jan.

Vytoužené těhotenství

Po svatbě se rozhodli založit rodinu, ale Eva se potýkala s gynekologickými problémy. Když otěhotněla, byli oba šťastní. „Bylo to velmi radostný. Být matkou a dát někomu život… a Evička byla fakt pěkný mimino.“

Dalšímu dítěti by se nebránili, osud tomu však nechtěl. „Musela jsem na velkou gynekologickou operaci, a pak už to nešlo. Víte, za dobu učitelské praxe jsem se setkala s různými problémy: rodiče, kteří nechtěli své děti, nezvladatelné děti, které musely do ústavu, učila jsem osvojené děti, zažila jsem i smrt dítěte po nehodě... Takže to beru tak, že se dějou různý věci a je jenom na člověku, jak si to srovná v hlavě,“ říká vyrovnaně Eva.

Emigrace dcery

O několik let později jejich dcera dokončila školu a v roce 1989 emigrovala do Španělska. Pro Evu a Jana to byla obrovská citová rána. Jejich dcera se ale rozhodla žít jinak a svobodně a oni netušili, jestli ji ještě někdy uvidí. Ona ale poslala dopis přes rodinu chlapce, s kterým utekla.

„Napsala, že se jednou vrátí, že má ty nejúžasnější rodiče, ale chtěla poznat i něco jiného. Dopis mám schovaný, ale dodneška to nemůžu číst. Ale ona mě znala a věděla, že bych jí v odchodu bránila všemi možnými prostředky. Táta s ní rok nepromluvil a nebral jí ani telefon,“ vypráví Eva. „Když pro člověka země, kde se narodil, nic neznamená, tak… prostě chtěla odejít, tak odešla,“ říká razantně Jan.

Do Madridu vlakem

Prožívali muka, ale podle Evy je důležité neztratit s dítětem kontakt. Díky kamarádce v pěveckém sboru se Eva nakonec dozvěděla, že její dcera žije v Madridu. Přímé lety ale tenkrát neexistovaly, a tak jela tři dny vlakem. „Dala jsem jí vědět a ona na mě čekala na peroně. Byla jsem po cestě tak unavená, že jsem vůbec nebrečela.“

Doba byla taková, že jim někteří záviděli, že mají dceru na Západě. Po čtyřech a půl letech se vrátila domů. To už zjihl i otec. „Když mi zase gratulovala k narozeninám, to už jsem ji neodbyl a postupně to začalo být zase dobrý. Ale nikdy jsem jí za ten útěk úplně nezavrhl, to ne. V prvé řadě by si rodiče měli uvědomit, kde udělali chybu, přiznat si ji a domluvit se, jak pokračovat dál. Rodiče musí mít mezi sebou absolutní důvěru.“

Důvěra je základ

Bez důvěry nelze vztah stavět a ta Evě a Janovi nikdy nechyběla. Stále se milují a nejraději jsou všude spolu. „Už to, že jsme se společně dožili takového věku, je úžasný. A dnes víme, že jen na nás záleží, jak to spolu doklepeme,“ myslí si Eva. „Jde o to, jak daná osobnost přistupuje k určitým věcem. Říkám, že život není to, co chceme, ale to, co je. To je moje krédo,“ dodává Jan.

„Řekla bych, že jsem prožila celkem pěknej, spokojenej život. Chtěla bych to tu dožít v klidu, míru a aby nám pán bůh dopřál stále bystrý rozum.“ „Bude pro nás velice těžké, až jeden z nás odejde. Nejradši bychom oba odešli stejně,“ přeje si Jan.

„Evička udržovala manželství vždycky hezké, máme spolu srandu a děláme si legraci i ze sebe. Každé ráno si dáváme pusu nebo ji jemně plácnu. Nevyměnil bych ji nikdy. Vrostla mi do srdce. Je to moje žena, můžu se s ní pochlubit, má mou úctu a já zase její.“

Jakým kulišáckým způsobem dostal Jan do školy májku jako symbol lásky? Jakou měli patálii s prstýnky? Jak uspěli v manželském testu? Jan nám přednesl básničku, na kterou si vzpomněl, když Evu doprovázel na autobus. Poslechněte si rozhovor s už diamantovým párem v pořadu Zlatá láska.

autoři: Patrik Rozehnal , djo
Spustit audio