Ještě tento víkend můžete zažít fascinaci v Muzeu umění Olomouc
Výstava věnovaná českému hyperrealismu končí v Muzeu umění Olomouc v neděli 10. září. Studentka JAMU Kateřina Hejnarová byla cestou na výstavu nejprve rozpačitá, a tak si vše nechala vysvětlit od kurátorky Barbory Kundračíkové. Poslechněte si reportáž.
Kateřina Hejnarová se domnívá, že jako laik má pojem realismus spojený s obrazy z 19. století a technickou dovedností upřednostněnou natolik, že malíře v podstatě degraduje z umělce na řemeslníka, jemuž není dovoleno k zobrazovanému motivu zaujímat jakýkoli postoj nebo si dokonce výjevy místo pokorného nalézání svéhlavě vymýšlet.
Malíř, který by v dnešní době stavěl své řemeslné schopnosti příliš na odiv, se podle všeho ocitá v nebezpečí. Od 2. poloviny 19. století, coby poslední epochy, kdy se realistické malbě dostávalo patřičné naléhavosti a rezonance, nás vzdaluje celých sto let, během nichž musely čelit zpochybnění takřka veškeré do té doby stálé hodnoty. Zvykli jsme si proto uvažovat kriticky, luštit nejrůznější kódy a číst mezi řádky, a k jednoznačným sdělením, ať už textovým či obrazovým, najednou cítíme spíš nedůvěru.
„Hyperrealismus je hodně spojovaný s americkým prostředím 70. let, s kapitalistickou kulturou a podobně, a většinou je v něm hledaná právě povrchnost - že věci využíváme a potom odhazujeme," říká kurátorka Barbora Kundračíková, která vyučuje estetiku a teorii výtvarného umění na Masarykově univerzitě v Brně, a spolu s malířem Michalem Ožibkem je autorkou výstavy.
Největší přítěž hyperrealismu, pracujícího často s motivy skleněných ploch nebo lesklých povrchů, podle ní spočívá právě v jeho obrazové srozumitelnosti.
V českém prostředí přitom hyperrealismus v pravém slova smyslu neexistuje. „Je to spíš pomocná kategorie, abychom obsáhli nějakou fascinaci," objasňuje kurátorka. Příčinu vidí ve skutečnosti, že „hyperrealismus je hodně spojovaný s kritikou něčeho, co tady existuje od romantismu - že autor má gesto, něco si myslí, a umělecké dílo je exprese," avšak české umění charakterizuje právě metafora a lyričnost.
Přestože hyperrealistický obraz vzniká na základě fascinace vizualitou reálného světa, neznamená to, že by dílo zůstávalo bezobsažné a povrchní. „Většina s obrazů, které v té expozici jsou," podotýká Barbora Kundračíková, „je vlastně velice konceptuální, metaforická, snaží se hledat symboly."
K rozvíjení určitého konceptu využívá realistický obraz například Bedřich Dlouhý. Při pohledu na jeho Zátiší s mobilem dostáváme obvyklou kompozici ovoce a okrasného nádobí, již ovšem narušuje moderní telefon. Proč nám ten mobil tak vadí? Lze za skutečné považovat jen to, co je obvyklé a pravděpodobné?
Na základě symbolů pak interpretuje známý motiv třeba Daniel Pitín ve své Ofélii.
V katalogu k výstavě její autoři upozorňují, že „hyperrealismus, jako ostatně všechny druhy malířského realismu, stojí dlouhodobě na okraji teoretického zájmu. Srozumitelnost, která je tomuto typu malby vlastní, mu ve skutečnosti činí medvědí službu - řadí jej do kontextu obrazů, vytvořených jinými médii (například fotografie), ale také špatného umění či kýče. Paušálně hyperrealismus odmítnout je pak přijatelnější, než riskovat, že by byl za hodnotný uznán právě kýč."
Většinu vystavených malířů tvoří žáci Zdeňka Berana. Ten během 90. let vyučoval klasickou malbu na AVU a v Olomouci je zastoupen svojí instalací Hra s hlávkami. Při pohledu na ni vnímáme zároveň pečlivě propracovaný detail hlávky zelí, motiv brutálního třísknutí hlávkou o zeď a prostorovou směs hlíny, maket zelí, desek a igelitových plachet.
„Nakonec je to vlastně velice krvavý příběh," interpretuje kurátorka, „protože ty hlávky tady zastupují lidské hlavy, což má fungovat jako určitý poukaz ke středoevropské zkušenosti 20. století, která je sama o sobě dramatická. V té instalaci najdeme třeba také vojenské lékařské nosítko, takže tady vzniká určitá vazba."
Jakkoli si tedy hyperrealismus propůjčuje vizualitu fotografie, hledat za vznikem hyperrealistického obrazu pouze snahu malířů o soupeření s fotografy by bylo nespravedlivé. S radikálně realistickým stylem malby autoři nepracují pod vlivem plané touhy po návratu starých dobrých časů, v důsledku nedostatečné odvahy nebo dokonce chybějící originality.
Pokud se rozhodli potlačit vlastní řemeslné gesto, činí tak na základě upřímné tvůrčí rozvahy a s plným vědomím dobového kontextu, který bohužel dává vzniknout i předsudkům vůči realismu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.