Galerie ženských osobností - Astrid Lindgrenová
Je nejčtenější švédskou autorkou současnosti. Její knihy byly přeloženy do více jak 80 jazyků a vydány ve více jak 100 zemích. Počet vydaných výtisků jde do desítek miliónů. Nejednou si však vysloužila kritiku, že svými knihami kazí děti. Všechny své knihy napsala těsnopisem. Nikdy jí nebyla udělena Nobelovu cenu za literaturu, ale několikrát byla zvolena nejpopulárnější osobou ve Švédsku a získala dlouhou řadu významných ocenění a čestných doktorátů na nejrůznějších místech na světě. Nejvyšší známkou a oceněním kvality její tvorby je však zajisté fakt, že dodnes děti její knihy milují.
Její dětství se podobalo tomu, co popisovala ve svých knížkách. Narodila se 14. listopadu 1907 jako Astrid Anna Emilia Ericssonová na farmě Näs u města Vimmerby, na jihu Švédska. Byla druhá ze čtyř sourozenců. Tatínek Samuel August Ericsson a maminka Hanna (rozená Jonssonová) se seznámili a zamilovali, když Samuelovi bylo 13 a Hanně pouhých 9 let. O 17 později se vzali a Astrid na jejich vztah velmi hezky vzpomíná. Prožila bezpečné dětství, plné lásky, bezstarostných her, ale i povinností, které z života na farmě vycházejí.
V nedalekém Vimmerby navštěvovala základní školu. Závěrečné zkoušky zvládla velmi úspěšně. Ve švédštině přímo excelovala, měla dobré slohy a psaní ji bavilo. Velmi ráda četla. Od r. 1924 pracovala pro místní noviny Wimmerby Tidning jako jazyková korektorka a reportérka (její první text se v novinách objevil, když jí bylo 13 let a ona vyhrála soutěž o nejlepší povídku).
Astrid byla vždy plná života. Velmi ráda tancovala, měla ráda folklór, ale i jazz, chovala se dosti nekonvenčně. Jako jedna z prvních dívek si nechala ostříhat vlasy na krátko. V 17 letech odešla do Stockholmu studovat na sekretářku. Musela totiž z Vimmerby odejít, když neprovdaná otěhotněla, což i pro její hodně liberální rodiče bylo v dané době společensky neúnosné.
Odjela do Dánska, do Kodaně, kde se jí narodil syn Lars. Musela jej dát ale do pěstounské péče. Bylo to pro ni nejtěžší rozhodnutí života, jak později vzpomínala, ale oba by prý tehdy neuživila. V r. 1928 se jí podařilo získat zaměstnání jako sekretářka u Královského automotoklubu. Tam se seznámila se Sturem Lindgrenen a o tři roky později oslavili svatbu. Astrid si konečně mohla vzít syna k sobě (mezi tím byl už u babičky a dědečka ve Vimmerby) a stala se na čas ženou v domácnosti. R. 1934 do rodiny přibyla dcera Karin.
Astrid Lindgrenová měla jedinečný vypravěčský talent a obě děti její vyprávění milovaly. Nikdy však nezamýšlela psát knihy. Ba právě naopak. Zařekla se už ve škole. Zlobilo ji totiž, že jí všichni říkají, že se určitě spisovatelkou stane, že je takovou vimmerbyjskou Selmou Lagerlöfovou . A to jí prý nahánělo strach.
Během 2. světové války se Švédsku podařilo udržet si nezávislost. Je možná zajímavostí, že v roce 1940 pracovala Astrid pro tajné služby v oddělení cenzury dopisů (pročítala dopisy konspirantů). Jí na tom nejvíce vyhovovala flexibilní pracovní doba.
Jednoho zimního dne r. 1941, když dcera Karin měla zápal plic a musela ležet v posteli, prosila maminku jako obvykle, ať jí vypráví. Tentokrát ji však požádala, ať vypráví o Pipi Dlouhé punčoše. Bylo to jméno, které ji právě jen tak napadlo, ale Astrid to nijak nezaskočilo a hbitě navázala. K dívce s tak podivným jménem hned vymyslela odpovídající osobnost. A Pipi, pihatá, zrzavá, neuvěřitelně silná a nekonvenční dívka byla na světě. Karin si ji oblíbila a po řadu let to byla oblíbená hrdinka příběhů, které si nechala od maminky vyprávět. Teprve až v r. 1944 se Astrid rozhodla své příběhy o Pipi sepsat, když sama musela po jednom nešťastném uklouznutí a pádu strávit týden v posteli, a tak ji napadlo věnovat svůj rukopis Karin k 10. narozeninám. Jednu kopii poslala i do nakladatelství, prý jen tak. Nakladatelství však zájem neprojevilo. Astrid už ale přišla na to, jak ji psaní baví, a rozhodla se tedy pokračovat, navzdory svému dětskému předsevzetí. Lindgrenové debutem se stal román pro dívky Britt-Mari se svěřuje, který získal v literární soutěži 2. cenu a byl vydán.
O rok později (1945) nakladatelství Rabén & Sjögren vyhlásilo další soutěž, tentokrát na knihy pro děti ve věku 6 až 10 let. Astrid inspirována předchozím úspěchem tedy přepracovala svou knihu o Pipi a odeslala ji. Pipi soutěž vyhrála. Soutěže tohoto nakladatelství se zúčastnila ještě jednou, hned v následujícím roce, a opět zvítězila. Dalších soutěží se už pak nikdy neúčastnila a od r. 1947 začala pro nakladatelství Rabén & Sjögren pracovat jako editorka pro dětskou literaturu. V práci byla odpoledne, zatímco dopoledne měla volno na psaní. V tomto roce vyšla i kniha Děti z Bullerbynu. Popsala v něm své vlastní dětství, ne z pohledu dospělého, ale z dětské perspektivy.
Astrid Lindgrenová se nebála zkoušet různé žánry. Pustila se i do žánru dětské detektivky, a to v příbězích o Kalle Blomkvistovi. Mezi fantastické knihy patří např. její knihy Mio, můj Mio a Bratři Lví srdce. V 80. letech vznikl například i loupežnický román Ronja, dcera loupežníka. Kromě knížek pro děti napsala pouze jednu knihu pro dospělé. Byla to kniha o jejích rodičích Samuel August ze Sevedstorpu a Hanna z Hultu. Ale napsala i řadu divadelních a filmových scénářů, na jejichž podkladě vzniklo kolem 40 filmů.
Astrid v průběhu let dostávala samozřejmě řadu dopisů z celého světa (v průměru prý 150 dopisů týdně) a protože zastávala názor, že dopisy si zaslouží odpověď, zvláště ty od dětí, jen těžko bychom je asi mohli spočítat. Ale nedostávala jen dopisy. Byla jí udělena Cena H. Ch. Andersena (1958), Mírová cena německého knižního obchodu ve Frankfurtu (1978), cena The Right Livelihood Award, známá spíše pod názvem Alternativní Nobelova cena, v Moskvě získala Medaili Lva Tolstého (1986), také chilskou cenu Gabriely Mistralové, švédskou cenu Selmy Lagerlöfové a další. Ruská akademie věd r. 1996 dala pojmenovat po ní objevný asteroid č. 3204. Astrid na to téma pak vtipkovala, že by se jí teď nemělo říkat Astrid, ale Asteroid Lindgrenová. O rok později byla zvolena Švédkou roku. Bylo jí 90 let a při rozhovoru se svěřila, že si teď už chce od psaní odpočinout.
Její poslední knížka nese název Moje kravička se chce mít dobře a napsala jsi společně s Kristinou Forslundovou. Je složená z článků, rozhovorů a úvah a je určena spíše dospělým. Odráží se v ní Lindgrenové nespokojenost s "nadutostí lidstva, které pěstuje zvířata ve velkokravínech a velkodrůbežárnách a zapomíná, že jde o živé bytosti". Astrid Lindgrenová se koncem svého života vyjadřovala i k politickým tématům, především pak oblasti ochrany dětských práv, životního prostředí a zvířat ve Švédsku, ale i k problematice jaderné energetiky a vojenského rozložení sil na Baltu. Dokonce si z toho důvodu dopisovala s Michailem Gorbačevem.
Astrid Lindgrenová byla váženou a obdivovanou osobou už průběhu života, byly po ní pojmenovány školy , ulice, ale dětská nemocnice ve Stockholmu, její portrét se objevil i na švédské poštovní známce. Dožila se vysokého věku (94 let). Zemřela 28. ledna 2002 v rodinném kruhu ve svém stockholmském bytě, ve kterém bydlela od r. 1941. Po její smrti švédská vláda ustanovila Pamětní cenu Astrid Lindgrenové. Je to nejvyšší finanční cena za literaturu pro děti a mládež, jedná se o částku 5 milionů švédských korun. Její jméno nese i cena za literaturu, kterou každoročně uděluje nakladatelství Rabén & Sjögren, pro které tolik let pracovala.
"Píšu, abych bavila to dítě uvnitř sebe samotné, a doufám, že tímto způsobem aspoň trochu pobavím i jiné děti."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
