Můžeme mluvit o různých tendencích, ale síla poezie je v tom, že je univerzální, míní Dominik Bárt

Když Zdeněk Grmolec psal pro Zelný rynk fejeton o tzv. snadném jazyce, nemohl ještě tušit, že v březnu 2026 dostanou zaměstnanci českého ministerstva životního prostředí pokyn všechny klíčové dokumenty pro potřeby vedení „lidsky shrnout“. Tedy připravit zjednodušené podklady v délce jedné strany. Grmolec se ve svém textu opírá o knihu rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna Všude samá lež a jiné pravdy, v níž autor uvádí: „Až čtyřicet procent dospělých se do té míry odnaučilo číst a psát, že už nedokážou sledovat normální písemnou komunikaci.“

Při četbě je vyžadována námaha přemýšlet, uvádí Grmolec i na základě své pedagogické zkušenosti. Koncepce tzv. snadného jazyka byla vyvinuta pro lidi s kognitivními poruchami a pro emigranty, kteří neovládají jazyk. Ale při širším uplatňování snadného jazyka ve společnosti hrozí zakrnělost myšlení a v důsledku neschopnost diskutovat o složitých otázkách a rozlišovat pravdu od lži.

V přehršli informací najdete báseň snadno

Něco takového určitě nehrozí básníkům. Brněnský básník a redaktor edice mladé poezie Mlat v nakladatelství Větrné mlýny Dominik Bárt hovoří s Barborou Bílkovou mimo jiné o intermedialitě. A také o tom, že podle něj není třeba vnímat autora básně jako „někoho s astrální zkušeností, kdo přichází s obrovským, originálním osvětovým textem, který vyplynul z jeho nitra.“ Báseň leží úplně všude, domnívá se Bárt a říká: „Právě proto, že žijeme v přehršli informací, tak ji tam někde lze docela snadno najít.“

Jednu svou báseň vám Dominik Bárt také přečte. Grmolcův fejeton čte herec Vladimír Hauser a šestou část četby Třináct snů o svobodě interpretuje Vladimír Krátký v režii Josefa Morávka.