Ecce Homo - závěrečná bitva o landshutské dědictví

12. září 2004
Ecce homo 12.9.2004

Před 500 lety se odehrála závěrečná bitva o landshutské dědictví, srážka u Schönbergu, která se stala symbolicky poslední bitvou, v níž bylo použito husitské vojenské taktiky. Došlo k tomu sedmdesát let po Lipanech, takže si tato událost jistě zaslouží naši pozornost.

V Čechách a na Moravě již touto dobou nežili pamětníci Žižkovy slávy, ale sláva našich válečníků trvala. Výsledkem byla poptávka po českých žoldnéřích, kteří se mohli realizovat prakticky v celé střední Evropě. Náboženské vyznání nebylo kritériem a více otázek se týkalo výše žoldu. Češi a Moravané nabízeli za svůj plat kvalitu, a tak není divu, že snad každý desátý obyvatel našich zemí si přilepšoval vojenskou službou v cizině. Taková příležitost se naskytla i r. 1504, kdy vypukla válka o panství zesnulého landshutského knížete Jiřího. Svářily se dvě větve rodu Wittelsbachů, rýnský falkrabí Ruprecht a kníže Albrecht z mnichovské linie rodu. Albrecht byl díky množství spojenců silnější, ale ani Ruprecht se nevzdával. Věřil, že s pomocí vojska, jež čítalo na 10 000 pěších a 3000 jízdních, obstojí. Polovinu jeho bojovníků tvořili Češi, kteří do jeho služeb vstupovali s radostí. V Čechách panovala tou dobou drahota a Ruprecht nejen dobře platil, ale dokonce slušně mluvil česky. Bohužel se mu v době, kdy se jeho pozice upevňovala, stalo 13. srpna to, co může potkat každého. Při obléhání Sulzbachu předčasně skonal.

Ecce homo 12.9.2004

Jeho manželka sice smrt chotě zatajila, aby ji žoldnéři neopustili, ale tím jen oddálila jejich odchod. Když se ukázalo, že proti Sulzbachu táhne i sám římský král Maxmilián Habsburský, nastal v Ruprechtově vojsku rozklad. Německé oddíly se prostě rozešly, zatímco Češi táhli nejkratší cestou přes Cham a Furth im Wald na Domažlice. Maxmilián, chtivý boje se rozhodl, že je napadne a získá jako "poslední rytíř" další vítězství. Zatímco jízda prostě využila své výhody, sbor 3000 pěšáků vedených Matyášem Libákem z Radovesic zaostával. 180 vozů zpomalovalo tempo přesunu, ale nebylo možno je nechat na cestě, neboť bez nich byla pěchota zcela bezbranná. Noc z 11. na 12. září strávil oddíl poblíž bavorského Řezna. Městečko Schönberg se nachází nedaleko za ním. Maxmilián věděl, že Češi budou ve vozové hradbě vážným protivníkem, a proto štval svoji jízdu, aby je napadla za pochodu. To se podařilo, neboť sestavení vozů nějaký čas zabralo. Libákovi žoldnéři se proto uchýlili za ochrannou hradbu pavéz a dlouhých kopí a utvořili sevřenou čtvercovou formaci. Bili se statečně, sám Maxmilián byl stržen z koně a uznal, že s jízdou proti pěchotě nepochodí. Až nasazení královských pěšáků vedlo ke zvratu, po hodinu trvajícím vysilujícím zápase byla více než polovina českých žoldnéřů pobita a dalších 700 zajato. Matyáš Libák s dalšími sedmi stovkami unikl. Maxmilián uznal statečnost protivníků a zajatce propustil bez podmínek. Libák doma musel hájit svoji čest před soudem, který však rozhodl, že "jest on Libák vozy šikoval, lidi do bitvy vedl, je řídil a při té bitvě od počátku až do konce byl, což takovému hejtmanu v takové potřebě příleží učiniti". Byl tedy rehabilitován. Větším dokladem české statečnosti je však míra, s níž si vítězství u Schönbergu cenil Maxmilián. Na jeho slavném sarkofágu v Innsbrucku najdeme na čestném místě právě reliéf, zobrazující výjev z této bitvy. Čeští vojáci chránění pavézníky na něm čelí útoku říšské jízdy vedené Maxmiliánem a dalšími říšskými knížaty. Hezký den!

Sarkofág v Innsbrucku