Ecce Homo - Vladimír Istomin

19. březen 2005
Ecce homo

Před 150 lety trefili do hlavy dělovou koulí ruského kontraadmirála Vladimíra Ivanoviče Istomina, mladého a velmi nadějného ruského námořníka, který se podílel jako velitel dělostřelectva na obraně Sevastopolu pro intervenčním oddílům anglo-francouzským. Rána byla smrtelná, ani téměř pohádkoví ruští hrdinové nemají devět životů jako kočka a Rusko tak vedle admirála Nachimova zbytečně přišlo o dalšího perspektivního námořního velitele.

Vladimír Istomin se narodil tři roky před Napoleonovým vpádem na Rus ve šlechtické rodině v Pskovské gubernii. Otec býval důstojníkem, ale nyní se živil jako tajemník komorního soudu. Všech pět bratrů Istominových se však vydalo na moře a kromě Vladimíra i Pavel a Konstantin dosáhli později admirálských hodností. Jako čtrnáctiletý se Vladimír Istomin stal frekventantem moskevského kadetského sboru a už po roce byl jako jeden z nejlepších vyslán do gardového loďstva. V 18ti letech se stal kadetem na řadové lodi baltské flotily Azov, jež nesla 74 děl a ocitl se tak pod přímým velením slavného admirála Lazareva, který v letech 1813-25 třikrát obeplul zeměkouli a nedlouho předtím se zúčastnil Bellingshauzenovy výpravy do Antarktidy. Lazarev byl schopný a měl čich na lidi, jinak by se na jeho lodi nesešli hned tři později významní mořeplavci, Istomin, Nachimov a Kornilov.

Logo

Na válečné lodi Azov prodělal Vladimír Istomin svůj křest oh-něm. Flotila totiž plula z Baltu Středomořím až k břehům Řecka, aby podpořila tamní osvobozenecký boj. Vše vyvrcholilo srážkou s tureckým loďstvem 20. října 1827 u Navarina, v níž tehdy ještě spojenecká flotila Ruska, Anglie a Francie Turky porazila. Istomin získal svůj svatojiřský kříž a stal se důstojníkem. Když boje rusko-turecké války o dva roky později skončily, přibyl mu na hrudi ještě i anenský kříž 3. stupně. A nejen to, protože se po celý život s nadšením vzdělával, naučil se při společných opera-cích s britskou flotilou i slušně anglicky, když francouzsky už uměl ze škol. V r. 1836 byl Istomin převelen z Baltu na Černé moře a už mu zůstal věren. O rok později dostal poprvé velení na vlastní lodi, jíž se stal parník Severní hvězda. Současně s tím získal i velkou odpovědnost, neboť právě na této lodi se rozhodl seznámit s přístavy Černého moře Mikuláš I. s manželkou. Za skvěle odvedenou práci dostal kapitán Istomin od carských manželů pár briliantových prstenů.

V dalším období se vyznamenávaný a rychle povyšovaný Istomin podílel ze-jména na potlačování odporu kavkazských národů proti ruské okupaci. V této části jeho životopisu mají proto současní vojenští historici poněkud problémy. Nepochybně bojoval statečně, ale z hlediska soudobých morálních kritérií jaksi na špatné straně. Nic to nemění na věci, že vypuknutí nové války s Tureckem v r. 1853 jej zastihlo jako zkušeného námořního velitele. Se svou lodí se zúčastnil na konci r. 1853 slavné námořní bi-tvy u Sinope, v níž ruská flotila admirála Nachimova zcela potřela turecké loďstvo. Vysloužil si tu epolety kontraadmirála, jež pak nesejme ani po smrti. Poté, co se Francouzi a Angličané vylodili na Krymu, byla ruská flotila znehybněna a její posádky odsouzeny k boji na souši. S nimi i kontraadmirál Istomin, který s fatalismem muže, který dělostřeleckým ohněm prošel mnohokrát, neopouštěl po mnoho měsíců svoje místo na baštách. To se mu také stalo před 150 lety osudným. Vzhledem k faktu, že u Sevastopolu padli i Nachimov a Kornilov, přičemž Lazarev zemřel jen čtyři roky předtím, mohlo Rusko začít budovat špičky svých námořních sil od počátku. Hezký den!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.