Ecce Homo - Tomáš Akvinský

Otec Tomáše Akvinského, hrabě Landolf z Akvina, byl spřízněn s císařským rodem štaufským, matka zase pocházela z knížecího rodu normanského. Tomáš se narodil asi r. 1225 na zámku Roccasecca vzdáleném 10 km od rodového sídla v Akvinu. Celému tomuto kraji vévodí slavné benediktinské opatství Monte Cassino, a to nejen skutečně, fyzicky, ale i ve smyslu duchovním. Také Tomáš Akvinský prožil dětství v tomto slavném klášteře, neboť již od r. 1243 byl vzděláván dominikány, ale musel nejprve překonat odpor příbuzných, než mohl r. 1245 složit v Neapoli slavné řeholní sliby. Pak jej představení poslali do Kolína n. R., kde se stal žákem Alberta Velikého, který mu předpovídal velikou budoucnost. Váže se k tomu i jedna historka, podle níž měl jeden ze spolužáků málomluvného Tomáše označit za němého vola. Albert Veliký se jej zastal slovy: "Tento němý vůl jednou zařve svou učeností tak, že to zazní celým světem." Albertova slova se beze zbytku splnila a Tomáš Akvinský se stal sluncem středověkých teologů. Studia dokončil v Paříži, kde pak rokem 1251 nastoupil učitelské místo. Roku 1257 byl jmenován doktorem teologie.

Logo|foto:Český rozhlas

Tomáš Akvinský působil nejen na univerzitách v Bologni a Římě, ale zejména jeho zasvěcená kázání pro davy lidí zanechala stopu ve vědomí celých generací, neboť vlastní jeho dílo, v němž vyniká systematická Summa theologica, bylo přístupné jen úzkému kruhu vzdělanců. Tomáš Akvinský vyzdvihoval rozum jako "přirozené světlo" poznání, ale podřizoval jej víře v oblasti mimorozumové zjevené pravdy (tajemství Boží Trojice, vykoupení, svátostí, vzkříšení). Poznání vychází ze smyslové zkušenosti a lze se mu proto jen přibližovat a nikdy nebude úplné. Když čerpal z antické vědy, snažil se jí vždy využít ve prospěch církve, přičemž použil jak myšlenek materialisty Aristotela, tak idealisty Platóna. Nauka o bytí je založena právě na platónské ideji participace, přičemž Bůh je čiré uskutečnění (actus purus). Všechna konečná jsoucna se na něm podílejí a ono je jejich vzorovou a účelovou příčinou. Tomáš Akvinský podal i patero důkazů Boží existence (nezbytnost prvního hybatele, prvotní příčina, kontingence, hierarchie bytí, účelnost světa). Ve své etice zdůrazňoval Tomáš Akvinský svobodu vůle, ale rozhodující je, že dobro je podle jeho názoru poznatelné. To se líbilo i Masarykovi. Myšlení Tomáše Akvinského se vyznačuje umnými kompromisy mezi biblickou tradicí víry a Aristotelovou filozofií. Dlouho bylo vrcholem scholastiky a dodnes je považováno za oficiální filozofii katolické církve. Ve 20. stol. se v konfrontaci s Kantem a existencionalismem nově rozvinulo v novotomismus.

Logo|foto:Český rozhlas

Tomáš Akvinský byl mistrem papežského dvora v Římě, v letech 1269-71 opět učil na Sorbonně a poté se konečně dostal zpět do své oblíbené Neapole. Už tady pocítil první příznaky nemoci. Když papež svolal na 1. května 1274 všeobecný církevní sněm do Lyonu, vydal se Tomáš Akvinský počátkem března na cestu. Procházel právě svým rodným krajem, když jej zastavil další atak choroby. Zemřel náhle a předčasně právě před 730 lety. Jeho učení však žije nadále a každý stoupenec i kritik křesťanské teologie se s ním musí seznámit a vypořádat. Hezký den!