Ecce Homo - Theodor Wiesengrund Adorno

"Narodil jsem se roku 1903 ve Frankfurtu. Můj otec byl německý Žid, matka, sama zpěvačka, dcerou francouzského důstojníka korsického původu a německé pěvkyně. Byl jsem vychováván v atmosféře zcela ovládané teoretickými, vědeckými a především uměleckými zájmy", píše Adorno v jednom ze svých pozdějších textů. Theodor Ludwig Wiesengrund se narodil jako syn obchodníka s vínem ve Frankfurtu nad Mohanem a jeho manželky, Marie Calvelli-Adorno, po níž později převzal příjmení. Umění a zejména hudba jej provázely po celý život. Tento myslitel, jeden ze zakladatelů tzv. frankfurtské školy, po ukončení gymnázia studoval nejprve filosofii, hudební vědu, psychologii a sociologii, avšak v době studií jeho hlavním zájmem byla hudební kritika a estetika. Už v době studií působil jako hudební kritik časopisu Neue Blätter für Kunst und Literatur. Promoval v r. 1924 s prací o Husserlově fenomenologii a dal tím najevo, že se zapojí do filozofického proudu transcendentální teorie poznání. Nadále však studoval hudební teorii a kompozici u Albana Berga a Arnolda Schönberga ve Vídni. Na konci 20. let se Adorno domníval, že se bude zabývat především hudební kompozicí. Protože se však musel alespoň prozatím něčím živit, nastoupil jako redaktor kulturního časopisu Anbruch (Počátek) a horečnatě psal hudební kritiky.

Logo|foto:Český rozhlas

Když mu bylo jasné, že se skladatelem nestane, rozhodl se Adorno pro návrat na univerzitu, kde r. 1931 napodruhé uspěl a habilitoval se s prací s Kierkegaardovi. Několik semestrů působil jako soukromý docent, ale již o dva roky později byl nacistickým režimem jako Žid zbaven docentury i místa. Emigroval do Británie a stal se pedagogem na oxfordské Merton College. Teprve tady se, jako 34letý oženil a posléze s novomanželkou opustil Evropu a šel hledat štěstí za oceán. Do New Yorku totiž přesídlil Institut für Sozialforschung, v němž mu Max Horkheimer, s nímž spolupracoval již v Německu, nabídl místo. V Americe napsal Adorno spolu s Horkheimerem práci Dialektika osvícenství, která pak v Německu vyšla až těsně před jeho smrtí. Důvodem byl možná fakt, že se autoři v onom díle zabývají klíčovou otázkou, proč se lidstvo místo toho, aby nastoupilo cestu ke svému skutečnému zlidštění, utápí v nových projevech barbarství.

Logo|foto:Český rozhlas

Do Evropy se Adorno vrátil r. 1949, začal opět působit ve Frankfurtu, avšak teprve r. 1957 zde získal řádnou profesuru. Do té doby působil jako mimořádný profesor sociální psychologie a dále jako spolupracovník Horkheimerova Ústavu pro sociální bádání, který se po válce mohl vrátit zpět do Německa. Kromě již zmíněné Dialektiky osvícenství publikoval Adorno mnohé další knihy svědčící o šíři jeho kritického záběru - pozornost si získal několikasvazkový soubor kritických esejů Poznámky k literatuře, dále pak četné knihy o hudbě: Filosofie nové hudby, o Wagnerovi, Mahlerovi a Bergovi, ale také práce výsostně filosofické jako Metakritika teorie poznání, Prizmata, Negativní dialektika, přičemž posledním Adornovým dílem, ne zcela dokončeným, byla Estetická teorie. Pro ty, kteří se celou dobu srdečně nudili, na závěr informaci, která je zaujme. Theodor Adorno je vlastně svým způsobem Marxem aplikovaným na kulturu. Kapitalismus v 20. století kritizuje hlavně proto, že přeměňuje kulturu na zboží - odtud pejorativní pojem "kulturní průmysl", kterým Adorno myslí hlavně populární kulturu. Vlastně je to jeden z prvních kritiků fenoménů, jakým je TV NOVA. "Kulturní průmysl", podle Adorna, dělá z lidí pasivní a spokojené otroky zábavy. Hezký den!