Ecce Homo - Quido Maria Vyskočil

14. srpen 2004
Ecce homo 14.8.2004

Před 35 lety zemřel muž, na nějž v jeho 87 letech už nikdo nevzpomněl, ačkoliv se tento obrovitý mistr zapsal výrazně do dějin naší literatury a stál za to i Jaroslavu Haškovi, aby o něm do Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona sepsal r. 1912 velmi výstižný medailónek, který tentokrát nechtěně působí jako karikatura, neboť se čtenářům nechce věřit, že někdo takový skutečně existoval. Tímto velmistrem české literatury byl Antonín Ludvík Vyskočil, který jako spisovatel přijal pseudonym Quido Maria Vyskočil , ale v Praze v době slávy se mu neřeklo jinak než Ježíšmarjá Vyskočil.

Budoucí literární gigant se narodil r. 1881 v hornické Příbrami. Vystudoval tu gymnázium a pak odešel na studia práv do Prahy, ale po roce pražské prostředí opustil a vysokoškolské vzdělání dokončil v rodném městě, když r. 1905 absolvoval hornickou akademii. I v této oblasti v době, kdy chrlil i tři obsáhlé spisy ročně, zúročil Vyskočil svoje zkušenosti, z hornického prostředí napsal román Stříbrné město, povídkový soubor Šachta a též hornickými motivy vyšperkované Pochodně. Jak postřehl Josef Váchal, nad Vyskočila vynikající spíše kvalitou než kvantitou svého díla, zaujali hornického autora i permoníci, neboť "v novějších u nás dobách mužové spisy svými nad jiné slavní, jako Quido Maria Vyskočil, hojně o permonících zajímavého rukama napsali".

Ecce homo 14.8.2004

Quido Maria Vyskočil zprvu hledal svoji parketu někde mezi Karáskem ze Lvovic a Otokarem Březinou. Napsal proto dramatickou básnickou skladbu Rusá madona (1901), vyzkoušel si pokleslou novoromantiku ( Rytířové, panoši a krásné pastýřky, 1908) a secesní erotické miniatury ( Hry s panenkami, 1908). Zároveň velmi intenzivně sypal z rukávu jednak temně dekadentní rýmovačky, vedle toho epigonské variace na Bezručovy balady (v antologii Česká lyra z r. 1918), ale také skoro infantilní veršíky ve sbírce Pampelišky, jež by jistě toužila zhudebnit a nazpívat nejedna hvězda soudobé české popmusic. K jeho cti třeba dodat, že se zúčastnil I. čs. národního odboje a pomáhal organizovat protestní akce. V době prvních let samostatného Československa se velmi angažoval při organizaci Syndikátu českých spisovatelů a Spolku spisovatelů beletristů. Postupně se Vyskočil stal autorem na 60 románových a povídkových prací, ale též několika her a knih pro mládež, včetně pohádky komponované pro loutkové divadlo a nazvané bez fantazie O zlaté koruně. Básnictví nepěstoval nejen proto, že moderní básnické směry mu patrně byly cizí, ale především proto, že poezie není a nikdy nebyla lukrativní. Místo toho se v dalších třech desetiletích věnoval především próze, a to vždy přesně takové, jakou po něm nakladatelé a čtenáři požadovali. Již v roce 1919, tedy v době počátků kinematografie, napsal například Dítě hvězd - román malého kinoherce a poté volně přecházel od jednoho žánru ke druhému.

Hluboká stopa v české literatuře, již jsme Vykočilovi přisoudili, však má i další rozměr. Josef Hiršal v Letu let II vzpomíná, jak se s postavou obrovitým Vyskočilem setkal na oslavě, již uspořádal Jan Masaryk r. 1946 pro účastníky prvního sjezdu Syndikátu čs. spisovatelů. Quido Maria Vyskočil tu korzoval spolu s Edvardem Benešem, Marií Majerovou, Egonem Hostovským a dalšími osobnostmi. Podařilo se mu přitom ukrutně šlápnout Hiršalovi na nohu, což kolega Viewegh považuje za další nadbytečný detail, který do velkých dějin nepatří. My historici, kteří víme, co z takového nechtěného šlápnutí může v dějinách pojít, si však myslíme své. Quido Maria Vyskočil nesporně patří do dějin české literatury, a ať v nich svoji brázdu vyoral perem či jen vydusal vahou mastodonta, byl v českém literárním dění vždy fyzicky i duchovně přítomen a konec konců, oslovoval i velké množství čtenářů. Hezký den!