Ecce Homo - Pontormo

Pontormo byl žákem Leonarda da Vinci a Mariotta Albertinelliho a poté od r. 1512 také žákem a spolupracovníkem Andrey del Sarto. Podle soudobých hodnocení nebyl příliš nadán bohatou obrazností a spíše eklekticky podléhal vzoru svých učitelů. Vasari mu zase vyčítal, že zradil "toskánský styl" patrně proto, že tolik usiloval o nové vyjadřovací prostředky. Dnes musíme dát za pravdu spíše těm, kdo obdivovali jeho novátorství, které z něj činí jednu z nejvýraznějších postav počínajícího manýrismu. Byl to neklidný, úzkostmi zmítaný duch, který po celý život hledal nové výrazové formy. To jej nakonec dovedlo - přes studium německé, především Dürerovy malby - k odklonu od akademického klasicismu a k výrazově bohatému pojímání tvorby.

Logo|foto:Český rozhlas

Pontormo maloval především fresky, velmi hojně ve Florencii a v jejím okolí. Z nich nejznámější je patrně Navštívení Panny Marie v němž Pontormo soupeří s Michelangelem Buonarotti, který měl na jeho tvorbu značný vliv, i když samozřejmě pojímá scénu po svém. Od lehkého Michelangelova pojetí se Pontormo liší až bolestnou melancholií, niterným vhledem, který neuznává povrchnost a také novou, originální škálou barev a světel a stínů. Podle Michelangelova kartonu vytvořil Pontormo též obraz Venuše a Amora, který v současné době nalezneme v proslulé galerii Uffizi ve Florencii. Ve svém posledním období se malíř čím dál více blížil Michelangelovu stylu, ale bohužel máme jen málo zachovaných prací. Podle nich se zdá, jakoby Pontormo nejvíce vynikl jako portrétista. Z jeho podobizen patří mezi proslulé: Stařec a Ippolito Medici v Palazzo Pitti ve Florencii; portrét Andrey del Sarto v berlínském muzeu; Hoch v National Gallery v Londýně a Rytec polodrahokamů v pařížském Louvru. V galerii Ufizzi se také nachází Posmrtná podobizna Cosima Medicejského, nesoucí výrazné stopy německého vlivu, zejména v lomených liniích kresby a abstraktně volených barvách, jimž dominuje červená. Portréty se nám naštěstí zachovaly, což se bohužel nedá říci o velkých Pontormových freskových cyklech, které vzaly za své.

Nejlepším Pontormovým žákem byl Bronzino, vlastně Agnolo di Tori, který byl sice mladší jen o devět let, ale jehož Pontormo adoptoval jako svého syna. Nějakou dobu pracovali společně na řadě zakázek, ale mocní tehdejšího světa postupně zavrhli rozervaného a úzkostmi zmítaného Pontorma a oblíbili si jeho veselejšího žáka, jehož dílo v nich nevyvolávalo takové rozpaky. Jacopo Pontormo zemřel uprostřed práce na freskách v chóru florentského kostela sv. Vavřince (San Lorenzo) , které líčily stvoření člověka, potopu, vzkříšení a poslední soud. Tyto fresky byly sňaty v 18. století. Malby, poznamenané autorovým samotářstvím a snad i strachem ze smrti totiž působily tak depresivně, že musely být odstraněny, aby se lidé do kostela nebáli chodit. Provokovaly totiž diváky k melancholii a těžkomyslnosti. Přesto jejich autor zůstává jednou z nejpozoruhodnějších postav italského manýrismu. Hezký den!