Ecce Homo - Matěj Pavlík

Pocházel z rolnické rodiny římsko-katolického vyznání a po skončení obecné školy odešel na studia do arcibiskupského semináře v Kroměříži. Poslední dva roky navštěvoval Státní gymnázium, kde si v septimě přibral studium staroslověnštiny. V r. 1898 začal studovat římsko-katolickou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Studium tady ukončil s vyznamenáním r. 1902 a 5. července téhož roku byl vysvěcen na kněze. Působil na různých farnostech a přispíval do časopisu Hlídka. U nadřízených, zejména arcibiskupa Kohna, nebyl už v té době Matěj Pavlík příliš oblíben, a proto skončil jako zpovědník v psychiatrické léčebně v Kroměříži. I tato práce jej však dokázala zaujmout a studoval soukromě místní a zahraniční metody léčení psychiatrických pacientů. Získal si tak uznání nejen svěřených pacientů, ale i personálu nemocnice a dokonce lékařů. V této době se již Pavlík otevřeně připojil k obrodnému proudu v římsko-katolickém kléru, který volal po reformách církve.

Logo|foto:Český rozhlas

Po vyhlášení samostatného Československa opustilo římsko-katolickou církev okolo půl milionu prostých věřících i kněží, aby položili základ nové Československé církvi. Po předchozí zralé úvaze 11. října 1920 se s římsko-katolickou církví rozešel i otec Matěj, ale nesouhlasil s vytvořením církve bez hierarchie a apoštolské posloupnosti. Proto zaujal místo ve vedení té části reformního hnutí, která směřovala ke sjednocení nového náboženského útvaru s pravoslavím. Od července 1921 byl ustanoven administrátorem pro oblast Moravy a Slezska a začal vydávat náboženský časopis Za pravdou, v němž oponoval přílišnému radikalismu. Na tomto poli se neshodl s budoucím patriarchou Církve československé husitské Karlem Farským a Rudolfem Paříkem. Ti byli rovněž kandidáty biskupského svěcení zástupci srbské pravoslavné církve, ale nakonec byl vysvěcen jen Matěj Pavlík, jenž přijal na počest biskupa Gorazda, učedníka Cyrila a Metoděje, jméno Gorazd II.

V následné době byla velká část činnosti vladyky Gorazda věnována překonání rozkolu v pravoslaví. Na území ČSR totiž působili hned tři biskupové různých jurisdikcí. Gorazd jako představitel srbské jurisdikce, Savvatij konstantinopolské jurisdikce a otec Sergij za Ruskou zahraniční pravoslavnou církev. Po mnoha sporech stát nakonec uznal jurisdikci srbskou a metropolita Gorazd se mohl věnovat výstavbě církve. Zachovala se na něj vděčná vzpomínka mnoha jeho současníků, kteří hovoří o jeho nesmírné pokoře, obětavosti, pracovitosti. Jeho život se vyznačoval hlubokou nepředstíranou zbožností a mnozí v něm již za jeho života viděli světce.

Namáhavá, ale plodná práce byla narušena německou okupací a násilně ukončena událostmi kolem atentátu na Heydricha. Parašutisté, kteří atentát vykonali, našli útočiště v kryptě pravoslavného chrámu v Praze. Úkryt byl prozrazen a při dobývání krypty všichni zahynuli. Svatý Gorazd se pokoušel zachránit církev, a přestože o úkrytu parašutistů zpočátku vůbec nevěděl, vzal celou vinu na skrývání atentátníků před okupačními úřady na sebe. Nacisté jej zatkli a spolu s jeho dvěma pražskými kněžími a předsedou katedrálního sboru starších po několikaměsíčním mučení dne 4. září 1942 popravili. Veškeré pravoslavné kněžstvo bylo deportováno do Německa, majetek církve byl konfiskován, chrámy zapečetěny, bohoslužby zakázány a církev rozpuštěna. Smrtí Gorazda získalo české pravoslaví svého novomučedníka, který se přiřadil k družině dávných českých svatých: vedle Cyrila a Metoděje, svého jmenovce Gorazda, Václava a Ludmily, Ivana a Prokopa. Hezký den!